I když se můj volný čas koncem roku zásadně zkrátil, přesto jsem měl možnost si zahrát všechny nezávislé tituly, které považuji za důležité (byť jsem tu o některých nepsal). Rok nám končí a je tedy čas se zamyslet nad tím, které se mi líbily nejvíce. Místo jednoho žebříčku to však vezmeme hezky přes kategorie.

Nejlepší adventura

Dobrých adventur tento rok vyšlo nemálo a tudíž musí některé zůstat „pod čarou“. Jako třeba filmová adventura Virginia, která se okatě inspiruje seriály Akta-X nebo Městečko Twin Peaks. I přes absenci slov a poměrně krátké herní doby se ale jedná o atmosférický a příjemný počin, ze kterého zní skvělý soundtrack nahraný českým orchestrem City of Prague Philharmonic Orchestra. Nesmím zapomenout ani na tuzemský Samorost 3, jehož kouzlo mě bohužel ihned po dohrání opustilo. Možná to bylo tím slabším koncem. O slabším konci se dá mluvit i v případě Firewatch, který si zmínku zaslouží minimálně za propracovaný systém rozhovorů lesního strážce Henryho se svojí nadřízenou v daleké strážní věži. Netradičně rozhovory zpracoval také horor Oxenfree, při jehož hraní mě nepříjemně mrazilo v zádech i přes stylizovanou grafiku a přítomnost některých ne zrovna příjemných teenagerů. Opravdu se ale nejedná o klasickou vyvražďovačku. Titul se spíše opírá o 80. léta jako seriál Stranger Things.

1. Everybody’s Gone to the Rapture

Everybody's Gone to the Rapture

Vítězem této kategorie je pro mě jednoznačně výlet to malebné britské vesničky, kterou postihla apokalypsa. Everybody’s Gone to the Rapture je post-apokalyptická adventura jako žádná jiná. Dokazuje, že pod tímto pojmem si nemusíme vždy představit pochmurné šedivé scenérie Metra 2033 nebo Falloutu. V jádru se jedná o walking simulátor jako řemen se vším, co k tomu patří. Však také na něm dělalo studio The Chinese Room, které tento žánr ukotvilo v herním průmyslu titulem Dear Esther. To znamená, že s mojí volbou nemusí mnozí souhlasit a za pravou adventuru považují třeba takovou point and click Shardlight.

Everybody’s Gone to the Rapture na mě zapůsobila hlavně svými postavami a ne úplně jasnou příčinou pohromy. Na vysvětlení brzy dojdete, ale profláklá atomovka to není. Nejde ale jen o nádech tajemna. I když jsou postavy vykresleny pomocí jednoduchých částicových efektů, jsou tak skvěle nadabovány a uvěřitelně napsány, že jsem s nimi soucítil. Možná je to také tím, že jsem sám vyrůstal na vesnici a fiktivní Yaughton není těm českým nepodobný. Je něco mrazivého na pohromě, kterou nedokázala překonat tak pevná komunita lidí, láska, věda ani Bůh. Až jsem byl překvapen, jak silně na mě titul zapůsobil.

První místo tedy patří jemu i přes několik problémů. Vlastně to vůbec není nezávislá hra, protože vývoj platilo Sony. Na PS4 vyšla už před rokem. A pc port se z technického hlediska vůbec nepovedl. Snímkovací frekvence i na slušných grafických kartách lítá jako na horské dráze a když to s nastavením kvality grafiky přestřelíte, musíte počítat i s případným pádem.

2. Downfall: Redux

Downfall

Kdybych měl vybrat moji nejoblíbenější adventuru vůbec, nemusel bych jít příliš daleko do historie. Vybral bych sérii Kentucky Route Zero, nebo The Cat Lady. Autor právě tohoto depresivního a přesto vynikajícího titulu stojí i za Downfall: Redux, což je remake Downfallu z roku 2009. Ten už dnes působí opravdu zastarale a proto ho Remigiusz Michalski zásadně přepracoval. Nejen, že se teď graficky podobá The Cat Lady a stejně se i ovládá, Remi také lehce sáhl na příběh, aby lépe zapadal do jeho připravované trilogie, kterou by příští rok měla zakončit Lorelai.

The Cat Lady z obrázků vypadá nevábně a proto jsem ji v době vydání ignoroval. Když se ale dostanete přes nedobrý první dojem, dostanete dobře napsanou temnou adventuru se skvělými postavami, která citlivě přistupuje k tématu deprese a samoty. Dokonce jsem si oblíbil i její punkovou grafiku. Nový Downfall je stejný, nicméně tentokrát se citlivě zabývá stravovacími a mentálními poruchami. Hra se odehrává v hotelu Quiet Heaven, kde se Joe Davis snaží vyřešit problémy se svou ženou Ivy. Hotel však nereflektuje svůj název, spíše by vás nepřekvapilo, kdyby stál v městečku Silent Hill. V Downfall mi docela chyběl specifický humor a ironie The Cat Lady, atmosféru má naštěstí takřka stejně hutnou.

3. Event[0]

event0

Na třetí místo bych za normálních okolností dal mysteriózní filmovou detektivku Virginia, nicméně ta i přes své kvality nepřišla s ničím neočekávaným. Event[0] se tváří jako obyčejná scifi adventura z prvního pohledu (Tacoma, ICARUS.1, Caffeine), ale nepřipravené hráče překvapí umělou inteligencí Kaizen, se kterou si můžete (vlastně musíte) psát. Dobře zpracovaného chatbota bych čekal možná tak od Googlu, ale ne od herního studia. V naskriptovaném herním prostředí je však Kaizen jako ryba ve vodě a dokáže se s vámi poměrně přirozeně bavit, pokud se jí ptáte na herní události a reálie.

Kromě toho je titul graficky dobře zpracovaný a nabídne i několik solidních hádanek. Ty příliš obtížné nejsou, ale jelikož obnáší interakci s Kaizen, jsou vcelku zajímavé a rozhodně nepůsobí umělým dojmem. Popravdě budu raději řešit jednodušší hádanky, než ty zákysové, které působí uměle. Největší slabinou Event[0] je jeho délka. Za tři až čtyři hodiny je konec, což není až tak tragické (Virginia či INSIDE trvají zhruba stejně), ale samotné prostředí lodě působí příliš komorně. Tak dobrou scifi adventuru bych vydržel hrát mnohem déle.

Nejlepší plošinovka

Tento rok jsem hrál tak málo plošinovek, že kromě následujících tří nejlepších si nemohu vzpomenout na žádnou jinou, kterou bych vám mohl pod čarou doporučit. Máte nějakého favorita vy? Podělte se v komentářích.

1. INSIDE

INSIDE

Limbo byla technicky vzato jednoduchá 2D plošinovka a proto je trochu překvapující, že INSIDE je plně ve 3D a používá třeba vlastní technologii pro AA. Grafickou stylizaci má opravdu špičkovou a každá lokace je pastvou pro oči, i když je minimalistická. Duchovní pokračování Limba je stejně tak minimalistické, temné a atmosférické, že by jeden mezi nimi nepoznal rozdíl, nebýt grafiky. Zase hrajeme za chlapce, zase řešíme nepříliš těžké fyzikální hádanky a zase často umíráme.

Tentokrát je vše uhlazenější a detailnější, takže vás hra má pořád čím překvapit. Třeba závěrem, který mě naprosto zaskočil. Možná to znáte. Někdo se vás snaží navnadit na něco nečekaného ve hře, ale ono to až tak nečekané není. To neplatí pro INSIDE. Poslední půlhodina je tak podivně úžasná, že si ji nedokážete vymyslet. INSIDE je také příkladem, jak lze vyprávět příběh beze slov pouze herním světem a situacemi, které v něm zažijete. V tomto ohledu je hra různorodá a každá minuta originální. Po Everybody’s Gone to the Rapture je toto nejspíš druhý nejlepší titul tohoto roku.

2. Owlboy

owlboy

D-Pad Studio na plošinovce Owlboy pracovalo dlouhých 9 let. Za tu dobu stihne jeden nastoupit na střední školu, odmaturovat, nastoupit na vysokou a dotáhnout to až na inženýra. A nebo vytvořit pixel artovou plošinovku. Ale jakou. Kdyby vyšel Owlboy o deset let dříve, kdy žánr nebyl tak moc přesycen, jistě by se z něj stala klasika. Hra má neuvěřitelný charakter, osobité postavy, milý dobrodružný příběh zahrnující piráty a hlavně bezkonkurenční pixel art.

Nepřeháním když řeknu, že hezčí pixel artovou hru jsem neviděl. V určitých ohledech je možná až moc přepracovaná. Například vegetace je rozpohybovaná včetně trávy a těch nejmenších keříků, což není vůbec špatně, jen se nedivím, že vývoj trval tak dlouho. Na hratelnosti je však 9 let poznat. Je rozmanitá a kromě stealth sekvencí obsahuje i lehkou akci a logické hádanky. Velmi lehké a tak nějak nenápadité. Pokud ale Owlboy nebudete hrát kvůli výzvě, jistě si tento delikátní pohodový počin užijete.

3. Valley

Valley

Plošinovek jsem tento rok hrál tak málo, že na třetí místo by se nedostala 2D pixel artová skákačka, i kdyby nebyla úplně nejlepší. Valley ale v podstatě plošinovka je a třetí místo si také zaslouží. Tvůrci Slender: The Arrival mohli tlačit ven jeden podprůměrný horor za druhým, ale místo toho se rozhodli vyjít ze své komfortní zóny a připravili parkurovou příběhovou adventuru. Vyprávění tu a tam skřípe, také herní mechanika manipulace s životní energií není kdovíjak sofistikovaná. Základem je ovšem pohyb v prostředí a díky němu je Valley mnohem více 3D plošinovka, než adventura.

Pohyb nepůsobí tak zemitě, jako třeba v Mirror’s Edge. Mohutný exoskeleton znatelně vylepšuje fyzické schopnosti postavy, ale i tak je to kus železa, který ve hře popírá zákony fyziky. Skoky a dvojité skoky jsou až příliš ladné, ale když přehlédnu tento drobný rozpor, nemám hře co vytknout. Během z kopce získáváte kinetickou energii, kterou lze přeměnit na skokáncích do velmi dlouhých letů a už dlouho mě tak nebavil obyčejný pohyb herním prostorem.

Nejlepší logický titul

Kromě následujících tří nezávislých logických her jsem se tento rok velmi bavil o dalších dvou závislých. Na 3DS konečně i v Evropě vyšel Picross 3D Round 2 a ihned se z něj stala má nejoblíbenější 3DS hra. Vyťukávání voxelových modelů z krychliček a kvádrů je chytlavé procvičování mozku a přál bych si, aby někdo udělal i pc verzi. Máme tu spoustu skvělých voxelových grafiků jako je Sir carma, titul má licencovaný pouze název, ne herní mechaniky a po naprogramování generátoru zadání a řešení lze hrnout ven jednu hádanku za druhou. Také mě chytla pc verze Lara Croft GO, jejíž low poly grafické zpracování vypadá na velkém monitoru skvěle.

1. Stephen’s Sausage Roll

Sausage

Válení klobás nikdy nebylo obtížnější. Opravdu. Cílem každé úrovně je opéct na grilu všechny klobásy, přičemž každá její část se musí dotknout žhavého železa pouze jedinkrát, jinak se spálí. A spálené klobásy nikdo nemá rád. Nebo utopené ve vodě. Ačkoliv se to nezdá, válení není jediný validní způsob, jak s uzeninou pohybovat. Každá úroveň pak rozvíjí jednoduchý koncept do nečekaných směrů a právě to je důvod, proč je takto nehezká hra dost možná nejlepším logickým titulem, který jsem kdy hrál.

I ty nejmenší počáteční úrovně jsou tak obtížné, jako pokročilé puzzly ve Snakebird. A co potom ty obtížné? Z počátku se zdá nemožné opéci všechny klobásy, protože pravidla jsou tak jednoduchá, že váš mozek odmítá nalézt řešení. A pak vás uhodí do očí ta finta, která je zjevná, jen jste ji prostě neviděli. Je neuvěřitelné, že hra dokáže podobná zjevení vytvářet v každé z mnoha desítek úrovní. Stephen’s Sausage Roll sice není nejlevnější a jeho grafika vypadá primitivně, kvantitou a kvalitou puzzlů to však vynahrazuje.

2. The Witness

The Witness

The Witness často hráči vytýkají, že jim nenabízí žádnou odměnu za vyřešené hádanky. Vlastně nabízí. Každá hádanka vás odmění jinou. Ale to je tak trochu žádoucí, ne? Logická hra mě může překvapit například skvělým příběhem, ale mnohem důležitější jsou přece hádanky. A ty v The Witness jsou skvělé. Na některé platí kritika, že by stejně dobře fungovaly i mimo hru (což jim na kvalitě nijak neubírá). Dobrá polovina z nich by ovšem mimo nefungovala, tak moc jsou provázané se světem. A to jsem nezmínil ještě jiný druh hádanek, který na obrázcích jen tak nezaznamenáte. Z nich mi opravdu padla čelist na zem.

Jonathan Blow možná neměl v rozhovorech tolik zmiňovat Myst, protože ten je teď skloňován skoro v každé diskuzi. The Witness mu moc podobný není a to mu kritici pod články vytýkají, stejně tak jako domýšlivost. Kritika takového typu ale nemá žádné opodstatnění. Naopak. Sebestředně působící příběh se v době vývoje změnil a teď naleznete ve hře pouze audiology citující nejrůznější myslitele a vědce. The Witness je nádherně vypadající hra plná skvělých půzzlů, skrytých optických iluzí a hříček, co vzdává hold vědě. V tom je její čistota, ale příběh holt někomu může chybět.

3. SHENZHEN I/O

shenzhenio

Zachtronic je zárukou kvality a když nějakou hru vydá, můžete si být jisti, že se bude jednat o skvělý logický titul. Studio nečekalo, že se simulátor assembleru TIS-100 bude tak dobře prodávat. Přeci jen se vlastně jednalo o skromný výsek z mnohem ambicioznějšího titulu, který nikdy nevydali. V TIS-100 jste pomocí skromné instrukční sady programovali uzly uvnitř počítače a manipulovali tak s daty, aby se na vstup dostal požadovaný výsledek.

SHENZHEN I/O je reakcí na dobré ohlasy a nejen, že i tentokrát programujeme v assembleru, teď stavíme rovnou celé elektronické obvody z různých komponent. Ať už si doma bastlíte či je to vaše práce, nemusíte se bát. SHENZHEN I/O z návrhu a oživování elektroniky vycucl jen to nejzábavnější a vše ostatní hodil přes palubu. Ostatní mohou brát hru jako netradiční logický titul.

Nejlepší akční titul

Poslední týden se rád pravidelně vracím k Dungeon Souls. Název je stejně generický jako jeho pixel artová grafika a herní mechaniky. Je jako hra od Ubisoftu. Dokážete ji popsat, aniž byste ji hráli. Drží mě však u ní několik zásadních drobností. Svoji postavu vylepšujete stejně jako v Risk of Rain řadou předmětů, které náhodně nacházíte v dugeonech. Z nepřátel padá spousta zlaťáků a nikdy k obchodníkovi nejdete s prázdnými kapsami. A čím déle hrajete, tím více jste silnější a je to znát. Z těchto důvodů mě baví Dungeon Souls mnohem víc, než takový Enter the Gungeon.

Zmínit musím i SUPERHOT, který vychází z populární freewarovky vzniklé v game jamu 7DFPS. Ta přišla se skvělým pojetím zpomaleného času. Ten je vázán k pohybu, takže když se hráč nehýbe, čas je téměř zastavený. SUPERHOT je plnohodnotná hra, která přichází s hezčí grafikou a mnoha novými scénáři, v nichž stanete proti mnohonásobné přesile. Čas je ale na vaší straně a ze hry se tak stává skoro logický titul.

1. Shadow Warrior 2

shadow-warrior-2

Nový DOOM se vydařil a z velké části zastínil druhé pokračování rebootu Shadow Warrior. Zatímco jednička byla vcelku obyčejná lineární střílečka, dvojka působí překombinovaným dojmem. Mapy jsou otevřené a procedurálně generované, pomocí lootu vylepšujete sílu zbraní, zbraní je opravdu požehnaně a jsou rozděleny do několika kategorií, každý druh protivníka může mít několik úrovní. SW 2 je jako mix Diabla a Dooma.

V některých ohledech je to dobře. Je zábavné zkoušet různé zbraně a mapy jsou příjemně členité. Hra se zbavila výdrže, takže můžete neomezeně sprintovat a uskakovat. Společně s dvojitým skokem a úskokem ve vzduchu se lze přesouvat z místa na místo neuvěřitelně rychle. Pocit ze střelby je uspokojivý a boj s chladnými zbraněmi je stejně tak zábavný, jako dříve. Také se mi velmi líbí, že vám hra nikdy nebere kontrolu nad postavou, jako nový DOOM. Dokonce můžete ovládat směr motorové pily a démoni se rozpadají přesně v místech, kde provedete řezy.

SW 2 má bohužel několik slabých míst. Loot vylepšující parametry zbraní je naprostý odpad, který přidává pár nevýznamných procent tu a tam. Navíc ho padá tolik, že když už ho chcete využívat, každou chvíli musíte přerušit akci a prohrabávat se jím v menu, což není ani trochu zábavné. Větší verze nepřátel také nepříjemně nasávají olovo jako houba vodu. Žádná jiná taktika na ně neplatí, jen do nich vysypete všechny zásoby munice. I přes tuto kritiku jsem se u SW 2 skvěle bavil a akce mi přišla mnohem chytlavější, než ta v novém DOOMu.

2. Devil Daggers

Devil Daggers

Tato jednoduchá arénovka mě nejdřív zklamala. Graficky zvládla retro stylizaci dokonale, ale nejedná se o klasickou doomovku, jak mnozí očekávali. Nikdy neopustíte malou plochu, na které se v různých intervalech objevují líhně lebek a další poletující havěť. Ze začátku vás možná udolá i za minutu. Cílem není projít všechny levely, jen vydržet naživu co nejdéle, což je opravdu těžké. Jelikož ale každá hra trvá maximálně pár minut, návraty na začátek tolik neotravují.

Také velmi rychle vidíte, jak se zlepšujete. I několik sekund delšího přežívání vás posune na žebříčku nejlepších hráčů o několik pozic nahoru a touhu dostat se dál podporuje krátká doba jednotlivých herních seancí. Devil Daggers je o efektivním manévrování mezi roji poletujících lebek a o rychlých reakcích. Snadno jsem se u něj zasekl a i když je každá hra krátká, Steam mi ukazuje 12 nahraných hodin. Osobně nejsem fanouškem grindu a opakování, ale Devil Daggers je prostě neuvěřitelně chytlavý.

3. Hyper Light Drifter

Hyper Light Drifter

Do kickstarterovaného Hyper Light Drifter jsem vkládal nemalé naděje, titul naštěstí po vydání dokázal překonat hype. Nejedná se o klasickou diablovku, jak se mohlo některým zdát. Kdyby Diablo bylo pivo, HLD by byl víno. Oba alkoholické nápoje mám rád, každý ale piji při jiné příležitosti. HLD má velké množství klidných sekcí, kdy procházíte světem a kocháte se jeho tajemnou atmosférou.

Když už přijde řada na souboje, každé setkání je připraveno tak, abyste stanuli tváří v tvář různým kombinacím nepřátel a museli mixovat různé bojové taktiky. Souboje jsou náročné a uspokojivé, proto si chvilky klidu užijete o to více. Navíc při nich můžete hledat body pro získání nových schopností. HLD je hra, na kterou si musíte vyhradit čas a vychutnat si ji.

Nejlepší hračka

Herní žánr hračka ještě není příliš rozšířený a jeho popis také není ustálený. Za hračku považuji malý titul, který nevyžaduje příliš času, který sází na interaktivitu, není příliš obtížný a nutí hráče experimentovat a objevovat. Skvělým příkladem je třeba starší Windosill nebo nedávno vydaný ISLANDS: Non-Places. Ten nabízí hráči několik různých všedně vypadajících lokací a klikáním na různé objekty probouzíte animace, které tato obyčejná místa překvapivě mění. Více toho psát netřeba. ISLANDS je hlavně o objevování a skvělé grafické stylizaci grafika Carla Burtona, kterého můžete takto podpořit.

1. Mu Cartographer

Mu Cartographer

Definici hračky tento rok dokonale splňuje Mu Cartographer. Pomocí bohatého ovládacího rozhraní manipulujete s terénem mimozemského světa, který se zobrazuje v malém výřezu ve středu obrazovky. Ovladače jím pohybují, mění jeho vzhled, barvy a animace. Správným nastavením ovladačů v něm můžete najít skryté objekty a stavby, které na oplátku odemykají nové barevné palety a poznámky dobrodruhů. Hra působí mimozemsky, tajemně a skvěle se u ní dá relaxovat po náročném dni.

2. Reigns

Reigns

Reigns mě původně příliš nezaujal kvůli své specifické stylizaci. Nakonec si mě ale získal svým přístupem k vedení království. Jako král musíte vyvažovat čtyři zdroje a pokud je byť jen jediný z nich na nule či na maximu, končí vaše panování brutální smrtí. Vyvažování zdrojů probíhá pomocí balíčku karet, přičemž každá z nich znamená jede rok panování a každá přináší rozhodnutí, které musíte učinit. Toto rozhodnutí má vliv na zdroje a nikdy přesně nevíte, zda pozitivní či negativní.

Proto Reigns působí trochu náhodně, ale po smrti krále přichází nový a znovu začínáte s vybalancovanými zdroji. Některá dřívější rozhodnutí vám však mohou pomoci, nebo kousnout do zadku. Hru můžete dávkovat jak po minutách, tak po hodinách. Skvěle funguje na mobilních zařízeních i počítačích, kde jsem ji hrál já a skvěle se bavil. Jedná se spíše o karetní taktickou hru, ale časová náročnost a možnost nebát se experimentovat z ní dělá také skvělou hračku.

3. Burly Men at Sea

burly-men-at-sea

Burly Men at Sea je spíše adventura, ale také u ní nemusíte sedět hodiny. S trojicí námořníků se vydáváte na krátké výpravy do okolí a různé cesty vedou do různých lokací a k různým situacím. Hra není náročná a spíše sází na lehký humor, interakci, grafickou stylizaci a roztomilou hudbu. Burly Men at Sea je příjemná malá adventurka, která též funguje dobře na mobilních zařízeních.

Nejlepší soundtrack

1. No Man’s Sky

Mít tu kateogrii pro největší herní zklamání poslední dekády, vyhrál by to jistě ambiciózní No Man’s Sky. Příslib takřka nekonečného vesmíru plného různých herních možností vyhypoval neuvěřitelné množství hráčů, kteří úplně přehlédli, že na titulu pracuje malinké studio stojící za sérií Joe Danger, která je jistě kvalitní, ale rozhodně ne ambiciózní. Nejen, že Hello Games nedodali ani polovinu funkcí naslibovaných v rozhovorech, nezvládli dobře zpracovat ani samotné základy. Inventář a herní menu jsou designové peklo, lodě se ovládají tristně a technické zpracování také není nejlepší.

Co se však povedlo na jedničku je soundtrack, který nahrála skupina 65daysofstatic. Jejich delikátní elektronický post-rock se skvěle hodí k procedurálně generovanému nekonečnému vesmíru hry a dobře se poslouchá i na samostatném albu. Zatímco druhý disk je ambientní remix podobný tomu, co zní ve hře, první disk má mnohem silnější strukturu a proto se myslím poslouchá o něco lépe.

2. Samorost 3


Floex je zárukou kvality, takže jeho soundtrack třetího Samorostu měl místo v trojici jisté. Je pohádkový, živočišný a exotický svým specifickým způsobem. Dvě skladby má v rukou přímo hráč, tudíž je soundtrack nemůže přesně vystihnout a mločí píseň proto najdete jen ve hře. Dává to ale smysl a já zde nehodnotím obsah alba. Důležité je, jak hudba funguje ve hře a Floex je pro studio Amanita Design jako stvořený.

3. Furi


Furi mě ani tak nezaujal hratelností, ale hudbu má výbornou. Jako fanoušek žánru synthwave čekám, až Carpenter Brut vydá další album a on má několik exkluzivních kousků v této hře. Možná vás zaujmou i další jména jako Scattle, Waveshaper nebo Danger.

2017

Příští rok má vyjít tolik zajímavých nezávislých titulů, že už o nich pomalu ztrácím přehled. Proto jen namátkově vyberu několik silných, které si pamatuji.

Routine

Tento horor z opuštěné měsíční základy vzbudil při oznámení pozornost. Jako první nabídl skvělou retro stylizaci, kterou později hráčům nabídl i Alien: Isolation. Navíc se nejspíše nebude jednat o horor adventurního typu jako SOMA. Lehké RPG prvky nám možná dají vzpomenout na System Shock. Po dlouhém mlčení autorů konečně známe datum vydání – březen 2017.

Rain World

Rain World není tak ani plošinovka, jako spíše virtuální terárium. V tajemném světě sužovaném smrtícím deštěm naleznete spoustu různých nebezpečných živočichů, kteří si žijí vlastním životem. Řídí je propracovaná AI, jsou procedurálně animovaní a proto hra působí neuvěřitelně organicky. Hrajete za roztomilou slimákočku, která musí v tomto nehostinném prostředí přežívat. Je na hráči, aby porozuměl vztahům mezi zvířaty a mohl je tak využít ke svému prospěchu. Datum vydání je zatím neurčité – rok 2017.

Night In The Woods

V únoru vychází melancholická adventura o dospívání, návratech domů a změnách. Aktéry jsou však netradičně antropomorfní zvířata. Night In The Woods nejspíš nebude o bohatých dialozích, jako například Kentucky Route Zero. Nasvědčují tomu nevelké dialogové bubliny a velký font. Adventura bude založena hlavně na interakci se světem a jeho objevování. Koneckonců, Night In The Woods se hraje jako plošinovka.

Death’s Gambit

Je docela únavné neustále slyšet, že ta a ta hra je Souls-like. Death’s Gambit ale taková je minimálně, co se temného herního světa týče. Můžeme ale říct, že se jedná o akční plošinovku s RPG prvky, kde hrajete za zástupce smrti samotné. Poslat zpátky do hrobu je potřeba nemalé množství nepřátel a také obrovských bossů, na které bude nutné i vylézt. Datum vydání Death’s Gambit je neurčité – někdy v roce 2017.

Hollow Knight

Hollow Knight vypadá jako tradiční plošinovka s grafikou ručně animované pohádky. Nestydím se říct, že mě hra přitahuje právě stylizací, dobrou hratelnost budu brát jako příjemný bonus. Do hmyzí říše jsme se měli podívat tento rok, nakonec si budeme muset počkat na počátek roku 2017.

Sea of Solitude

Sea of Solitude se ujal EA, takže už moc nezávislý není, ale jen kvůli tomuto faktu nebudu měnit svá očekávání. V této adventuře budete pomáhat dívce Kay zachraňovat příšery v nádherně stylizovaném zatopeném městě. Čtete dobře, o násilí titul není, ale to neznamená, že na konfrontace nedojde. Příšery mohou dívce ublížit i nechtěně. Datum vydání není potvrzené, ale existují určité náznaky, že Sea of Solitude vyjde příští rok.

Totem Teller

Totem Teller

Nejsem si úplně jistý, jaký příběh bude Totem Teller vyprávět, ale příslib adventury odehrávající se v tajemném a nádherném otevřeném světě se mi velmi zamlouvá. Grafická stylizace stojící na glitchích a degradovaném obrazu působí originálně a na obrázcích ani zdaleka nevypadá tak dobře, jako v pohybu

Gorogoa

Gorogoa je ve vývoji poměrně dlouho a začátkem příštího roku má konečně vyjít. Jedná se dost možná o mix logické hry a adventury s nejoriginálnější hratelností. Obrazovka je rozdělena na čtyři části, se kterými můžete manipulovat. Lze je přesouvat a skládat na sebe, přičemž světy uvnitř těchto oken spolu interagují.