Skákačky se díky nezávislým vývojářům dočkaly obrody, takže jsem čekal, kdy se něčeho podobného dočkají také arénové střílečky. Faktem ovšem je, že vytvořit střílečku z pohledu první osoby není tak lehké a proto se do nich moc nezávislých tvůrců nehrne. Moje pozornost byla upnuta na připravovanou nadějně vypadající retro akci Strafe, tudíž jsem příchod Devil Daggers vůbec nečekal. V jádru je to opravdu hektická a čistokrevná arénovka, která vás naláká skvělým grafickým zpracováním a následně zklame kvantitou obsahu. To ovšem neznamená, že vás nemůže zabavit na několik hodin.

Asi to zní trochu sarkasticky, když mluvím o skvělém grafickém zpracováním, přičemž na okolních obrázcích rozeznáte jednotlivé pixely. Vhodnější by bylo říct, že Devil Daggers vypadá dokonale autenticky. I když hra přímo nepoužívá softwarové vykreslování, mnoha grafickými efekty tento vzhled simuluje. Stylizace nepřátel do poletujících rohatých lebek a barevná paleta postavená na odstínech hnědé a červené dává vzniknout řádně pekelné a skoro až hororové atmosféře. Nějak takto by možná vypadal Doom 3, kdyby vyšel už v roce 1996 a půjčil si Quake engine.

Devil Daggers

Hororovou atmosféru dotváří i unikátní zvuková paleta, která se dá stěží něčemu přirovnat. Každý druh nepřátele vydává specifický chřestivý a sípavý zvuk, takže dobře poznáte, že vám dýchá na záda. Pavoukové lebky se například zase objevují ve tmavém okolí arény a pozici jejich jich příchodu zjistíte podle specifického křupavého zvuku. Dokonce i hudba v hlavním menu je postavena na opakujícím se hučení, rachocení a chřestění, které působí jako z jiného světa. Z opravdu temného a neznámého světa.

Škoda jen, že Devil Daggers se neodehrává v takovém prostředí, které nám zní do sluchátek. Dokázal bych si představit gigerovsky vypadající levely, ve kterých se bude odehrávat klasická singleplayerová kampaň. Zachovejte vzhled, zachovejte zvuky, navrhněte zajímavě strukturované úrovně, přidejte více zbraní, více druhů nepřátel a já bych tu mohl psát o jedné z nejlepších retro stříleček poslední doby. Už se mi sbíhají sliny, jen na to pomyslím. Má představa hry je ovšem od skutečnosti vzdálená. Devil Daggers nabízí jen jednu malinkou plochou arénu a nekonečné proudy nepřátel. Jako by někdo vysekl z většího titulu jeden herní režim (a naštěstí ho také adekvátně nacenil).

Devil Daggers

Zpočátku jsem byl obsahem docela zklamán a toto zklamání ještě zesílilo, když jsem nedokázal přežít ani půl minuty. Hra do arény nemilostně umisťuje líhně, ze kterých pravidelně vystřeluje roj létajících lebek, vedený jednou rohatou. Když líheň včas nezničíte, brzy vyplodí další roj, zatímco za zády se už objevila nová, která produkuje nové lebky. A ty si jen tak nepoletují okolo. Agresivně se vám drží za zády a jelikož se pohybují rychleji, snadno vás po chvíli dostihnout. Hra je opravdu hektická a pekelně obtížná. Průměrný hráč nevydrží v aréně déle než minutu.

Přesto mi Steam ukazuje, že mám nahráno už šest hodin. Devil Daggers je i přes relativně chudý herní obsah velmi propracovaný a čím více jsem s ním strávil času, tím více jsem se naučil. Například vhodně časovanými skoky naberete rychlost a když po skoku ihned vystřelíte pod sebe, razantně tak prodloužíte let vzduchem. Z líhní a rohatých lebek po zničení vypadnou krystaly, které automaticky přitáhnete, když přestanete střílet. Určitý počet vylepší zbraň a proto je velká chyba, že jsem krystaly zpočátku spíše ignoroval a aktivně je nesbíral. Jakmile jsem je začal agresivně farmařit a získal vylepšení, hned jsem přežil o pár desítek sekund déle. Také jsem třeba zjistil, že lebky ihned po vyrojení směřují k zemi, takže je mohu všechny rychle zničit, dokud jsou v jednom chumlu.

Devil Daggers

Teď už mi nedělá velké potíže v aréně vydržet dvě minuty. Zatímco dříve jsem měl problém s první vlnou, ta mi teď přijde vyloženě odpočinková. Můj rekord je zatím 194 sekund a věřím, že se dostanu ještě dál. Nemotivuje mě jen žebříček časů. Pravda, je velmi uspokojující vidět, že i díky několika sekundám navíc přeskočím desítky hráčů. Jelikož je každá hra poměrně krátká, smrt mě vůbec nefrustrovala. Spíš jsem měl nutkání to zkusit znovu, protože mám ještě chvíli volného času a narazil jsem na poletující stonožku, takže musím zjistit vzorec jejího chování. Teď mi po půl minutě náhodou vpadla lebka do zad. To neplatí. Znovu. A znovu a znovu. Asi tušíte, jak jsem se dostal až k šesti hodinám.

Jsem ten, kdo naprosto nesnáší grind a stereotypní hratelnost. K mému překvapení si mě Devil Daggers zaháčkoval tak, že jsem se k němu vracel pravidelněji, než k taktéž povedené a inovativní střílečce SUPERHOT. Samozřejmě bych si pořád rád zahrál podobně vypadající titul bohatější na obsah, ale mé počáteční zklamání se už skoro vypařilo. Nemám výtky ani k technickému zpracování. Ovládání je přesné, pohyb po aréně zase ladný a plynulý. Co také čekat od programátora Dustforce? Devil Daggers je velmi příjemné překvapení a budu jen rád, když od nezávislých tvůrců uvidíme více takto dobrých retro stříleček.

Web: http://devildaggers.com/

Humble Store: https://www.humblebundle.com/store/p/devildaggers_storefront

Steam: http://store.steampowered.com/app/422970/