Ani jsem tomu nevěřil, že se Everybody’s Gone to the Rapture objeví na počítačích. Když o exkluzivitě mluví Microsoft, automaticky to chápu jako časovou exkluzivitu. Se Sony je to obtížnější. Očekávat port Journey, Hohokum, Tearaway nebo Dreams by bylo čiré bláznovství,  neboť do nich Sony investovalo nemalé finance. Je rozdíl promovat The Witness, nebo se ujmout Everybody’s Gone to the Rapture, která byla ve finančních potížích. Pořád si myslím, že to The Chinese Room mohlo nejdříve zkusit s Kickstarterem. Dear Esther si na pc získalo mnoho fanoušků a ti se právoplatně nečekaným vývojem situace cítili ukřivděni. Exkluzivity prostě hráčům nepřináší nic dobrého a těží z nich jen a pouze vlastníci platforem.

Byl bych ale pokrytec, kdybych to teď dal Rapture pěkně, jak se říká, sežrat. Co jsem chtěl, to mám. A ani to netrvalo až tak dlouho. Vlastně si myslím, že Everybody’s Gone to the Rapture je špičkou mezi takzvanými „walking simulátory“. Znamená to, že pokud vám tento žánr nic neříká, můžete titul v poklidu ignorovat. Dokonce neobsahuje ani lehké hádanky, jako The Vanishing of Ethan Carter. Prostě jen chodíte nádherně zpracovaným světem a nasáváte příběh vyprávěný skrze záblesky minulosti, audiology (tentokrát jsou ve formě rádií) a prostředí. Stará dobrá klasika. Atmosféra místa mě však zasáhla ze všech podobných her nejvíc.

Everybody's Gone to the Rapture

Everybody’s Gone to the Rapture totiž velmi neotřelým způsobem zpracovává postapokalyptické téma. Na zombíky, špínu a rozklad si nechte zajít chuť. Vítejte v ryze britské vesničce Yaughton, ze které v roce 1984 zmizeli všichni obyvatelé. Čistě a beze stop. Letáky informují o karanténě vyhlášené kvůli chřipkové epidemii, název hry zase odkazuje na křesťanské nanebevzetí. Vím, že některým náboženství ve hrách vadí. Například Alum ho do mě tlačil horem spodem, až mi to bylo nepříjemné (a to jsem sám křesťan). Rapture takový není a hodně mě překvapilo, co dokázali autoři z tématu vykřesat.

Proč vlastně lidé zmizeli, to se dozvíte v hrubých obrysech celkem brzy. Hra v tomto ohledu ani není příliš kryptická, na mnoha místech naleznete rádia a zvonící telefony, které leccos vysvětlují. Můžete je snadno minout, proto vám doporučuji svět prozkoumat opravdu pořádně. Existují v něm totiž určitá pravidla, která na první pohled nespatříte a kvůli tomu můžete přijít o určitou část obsahu. Nejvíce pozornosti je věnováno šestici lidí, kteří jsou určitým způsobem propojeni.

Everybody's Gone to the Rapture

K nim se také váže nejvíce flashbacků, které ukazují krátké okamžiky z jejich životů. I když jsou postavy reprezentovány jen zářícími siluetami, je jim vdechnuta silná osobnost skrze skvělý dabing a zvukový design. Je zajímavé, že na některé flashbacky přijdete náhodou, když se automaticky spustí, zatímco jiné poznáte podle zářící koule a musíte je spustit sami. Dělá se to pomocí myši tak, že stisknete pravé tlačítko a pohybujete jí do stran, dokud nenajdete místo, kdy se koule rozzáří a spustí flashback. Postup trochu připomíná ladění rádia a přijde mi jako úplně zbytečný. Nejlépe bych ho popsal anglickým slovem gimmick, které by se dalo přeložit jako reklamní trik. PlayStation 4 dokáže pomocí světla detekovat pozici ovladače v prostoru a právě tuto funkci The Chinese Room využilo. Port se přenositelností funkce příliš nezabýval a pouze ji namapoval na myš.

Reklamní materiály často ukazují tajemné poletující zářící koule, co kromě příběhového odůvodnění existence fungují také jako ukazatele na flashbacky. Pokud je ovšem budete bezmyšlenkovitě následovat, mohou vám uniknout četná rádia a vysílačky, které osvětlují důvod zmizení vesničanů. I když je herní svět rozčleněn do pěti částí a průchod je tedy do určité míry lineární, přesto mohou nepozorným hráčům jeho některá zákoutí uniknout. Hlavně si dejte pozor na plot, skrze který jsou prostrčeny do kříže dvě lavičky. Takovou překážku můžete přelézt, na což jsem přišel až v polovině hry. Když k nim totiž nevhodně přistoupíte, vypadá to, že se jedná o pevnou a nepřekonatelnou geometrii.

Everybody's Gone to the Rapture

Z hlediska herních mechanik Rapture už jen díky laditelným flashbackům překonává Dear Esther. Když ho ovšem porovnáme s novějšími „walking simulátory“, začne působit velmi staromilsky, což zní poměrně divně, protože samotný žánr má do důchodu ještě tak daleko, asi jako já (hodně). Zatímco takový Ethan Carter přišel s poměrně jednoduchými ale zajímavými hádankami a Firewatch je postaven na propracovaném systému dialogů, Rapture se nemůže chlubit žádnou podobnou vychytávkou. Otázkou je, zda to, co ve hře je, bude milovníkům žánru dnes stačit. Je pravděpodobné, že Rapture sedne jen tvrdému jádru a nestane se z něj další Dear Esther. Což je docela škoda, protože na rozdíl od něj není tak kryptický a atmosférou a vyprávěním strčí do kapsy většinu konkurence.

Rapture totiž zpracovává postapokalyptické téma neuvěřitelným způsobem. Malebný britský venkov je přímo oáza klidu. Narazíte na zlatavá políčka osázená pšenicí, náměstí s rybníčkem, malou vesnici s vlastním kostelíkem či bílá prostěradla sušící se na slunci. Mnoho takových výjevů je mi velmi blízkých a možná proto mě atmosféra místa tak zasáhla. A také proto, že pod tou zidealizovanou skořápkou pohody se nachází něco temného. Nikde nikdo, silnice vedoucí z vesnice jsou zatarasené, všudypřítomné letáčky informují o chřipkové epidemii a zem pokrývá mrtvé ptactvo.

Nejvíce mě však oslovily příběhy obyvatel vyprávěné skrze prostředí a flashbacky. Na první pohled se to nezdá, ale existuje mezi nimi spletité klubko vztahů, které není až tak složité rozplést. Tedy za předpokladu, že si zapnete titulky, protože jinak velmi těžko odseparujete dialogy šestice důležitých osob od těch méně důležitých. Když jsem po dohrání začal číst spoilerové „vysvětlující“ články, zjistil jsem, že ze zhruba 97 % jsem správně pochopil sled událostí a příbuzenské vztahy. Je příjemné pro jednou hrát adventuru, co se nesnaží tvářit pseudointelektuálně a já si po dohrání nemusím připadat jako hlupák ( *ehm* The Old City: Leviathan).

Everybody's Gone to the Rapture

Atmosféra dohromady s vynikajícím dabingem dávají vzniknout okamžikům, ze kterých mi občas až mrazilo v zádech. Everybody’s Gone to the Rapture vám dává nahlédnout do malé vesničky, ve které existuje soudržná komunita lidí. Přesto se dostali do situace, kterou i přes společné úsilí nedokázali překonat a to není vůbec příjemná myšlenka. Je zjevné, že se autoři inspirovali obdobím studené války a přišli s vlastní verzí apokalypsy. Také oceňuji, jak citlivě pojali náboženské motivy. Už několikrát jsem si všiml, že když svět spěje k záhubě, vývojáři z knězů rádi udělají pomatené fanatiky (Dead Synchronicity, Half Life 2). Rapture dává také prostor jednomu knězi, kterého vykresluje mnohem věrohodněji (než takový Dead Synchronicity) a kterého považuji společně s Frankem za nejvíce sympatickou postavu hry.

Než recenzi zakončím, musím se ještě vrátit k technickému zpracování. To je poměrně rozporuplné. Zvuková stránka je naprosto v pořádku, dabing se povedl a orchestrální hudbu jsem minulý rok zvolil jako nejlepší herní soundtrack. Tak moc je dobrý. Dokonce za problematickou nepovažuji ani rychlost chůze. V interiérech opravdu atakuje šnečí tempo, v exteriérech naštěstí můžete tlačítkem shift lehce zrychlit. O sprint se nejedná, ale jelikož je svět sestaven z několika koridorů, nemáte potřebu přecházet polovinu mapy. Nepotěšila mě však náročnost užitého enginu CryEngine. Z okolních obrázku určitě poznáte, že hra vypadá velmi dobře, musel jsem však snižovat detaily, abych se vůbec dostal na 30 fps. Má grafická karta je sice za zenitem, přesto je moje sestava velmi blízko doporučeným systémovým požadavkům.

Everybody's Gone to the Rapture

Doporučené v tomto případě ovšem znamená snižování detailů a občasné propady pod 30 fps (klidně až na 15). Propady to nejsou časté a při 30 fps je Rapture hratelný, přesto si nemyslím, že je náročnost adekvátní. Už jsem viděl mnohem ostřejší textury a třeba takový The Vanishing of Ethan Carter mi i na nejvyšších detailech běžel plynuleji a vypadal stejně tak dobře, ne-li lépe. Problémy však hlásí i hráči s mnohem novějšími grafickými kartami.

Jak jsem ale napsal, 30 fps je v případě „walking simulátoru“ hratelná úroveň snímkovací frekvence a kvalita hry není jen obyčejná suma kvalit jejích jednotlivých aspektů. Každý má ještě určitou váhu a i když mi hra před snížením detailů několikrát spadla a i potom nebyly fps 100% stabilní, přesto jsem s ní strávil 8 hodin, které bych považoval za skvělé. Jistě, konkurence je dnes trochu dál a Everybody’s Gone to the Rapture tak působí staromilsky, ale přesto jsem velmi rád, že nakonec zavítal na Steam.

Web: http://www.thechineseroom.co.uk/games/everybodys-gone-to-the-rapture/

Steam: http://store.steampowered.com/app/417880