Když jsem poprvé spatřil obrázkyz Hotline Miami, měl jsem palčivý pocit, že tu někdo fušuje do řemesla Retro City Rampage. Teď už vím, jaká to byla myšlenka pošetilá. Každá hra totiž funguje úplně, ale úplně jinak. Máme tu sice stejný topdown pohled, ale HM jde na hráče více zpříma. Nenechává mu žádné otevřené město u nohou. Místo toho před něj staví hotové levely, připravené k lineárnějšímu postupu vpřed. Dokonce bych se nebál říct, že HM je takticko akčí hra o reflexech.

Příběh je situován právě do města Miami, roku 1989. Pro partičku tajemných kriminálníků, skrývajících se za maskami zvířat, budete dělat špinavou práci. Každý den ta samá obvyklá rutina. Vzbudit se ve svém bytě, zajít k záznamníku a vyslechnout si zadání své fušky. Pak slézt po schodech do suterénu ke svému autu značky DeLorean a zajet k přidělené adrese, kde je potřeba „uklidit“. Samotná akce ale není sama o sobě úplně jednoduchá. Před budovou se musíte nejprve rozhodnout, pod jakou zvířecí maskou ukrýt svoji identitu. Různé druhy zvířat se vám postupem hrou odemykají, a nejen že maska má zajímavý estetický vzhled, přidá vám také nějaký bonus k dobru. Např. rychlejší chůzi, náboje navíc, odolnost vůči jednomu zásahu, nůž do začátku nebo větší dohled. A pak jen rozrazíte dveře a jdete zabíjet.

Samotný herní koncept je lehký a čistý jako Lilie. Levely jsou situovány do interiérů a tvoří je různě poslepované místnosti. Jednou je to zaplivaný hotel, podruhé zase zakouřená diskotéka. V různých místnostech pak hlídkují nepřátelé. Někteří chodí kolem stěn, pak tu jsou ale takoví, co jen stojí na jednom místě a hlídají si svůj sektor. Občas nějaký po místnosti pobíhá náhodně. Většinou jde jen o jeden typ mafiána, ale později narazíte na velké afroamerické hromotluky a hlídací psy. Sice moc inteligence nepobrali, ale všechno si vynahrazují rychlostí. S obratností italského pornoherce se k vám přiženou a pohladí po hlavě ocelovou trubkou nebo baseballovou pálkou, ani nemrknete okem. Pokud máte méně štěstí, nepřítel bude mít střelnou zbraň a to pak ani nestačíte odběhnout nebo uhnout, pokud nejste perfektně připraveni. Vtip je v tom, že jedna rána, ať už kulkou či chladnou zbraní, znamená smrt a level je nutné znovu opakovat pěkně od začátku. Jestli zrovna prolézáte velkou budovou, opakujete pouze aktuální patro.

Na první pohled si musíte myslet, že takové tvrdé podmínky a neuvěřitelně rychlé reakce nepřátel budou znamenat nekompromisní frustraci, ale překvapivě tomu tak není. I váš hráč je docela rychlý a i on zabíjí na jednu ránu. Navíc můžete využívat další taktické výhody místností. Rozražením dvěří způsobíte, že každý, kdo je na jejich druhé straně, odletí a na chvíli upadne na zem. V takovém případě ho můžete speciálním útokem potichu dorazit. Stejně tak dobře lze k sobě gangstery nalákat střelbou (protože je hluk zbraní přiláká přímo k vám), rychle je oběhnout přes jinou místnost a vpadnout jim do zad, kde je nepřipravené skolíte několika ranami mačetou. Ostatně chladné zbraně budete využívat nejčastěji. Pušky, samopaly a brokovnice mají opravdu málo nábojů a jakmile dojdou, můžete je maximálně po někom hodit, což se docela někdy hodí, jelikož stejně jako rozražení dveří, i hozené předměty porazí nepřítele na chvíli na zem. Jak už jsem ale zmínil, se sekerou vás nikdo neuslyší, takže likvidace protivníků se stává více taktičtější záležitostí. A i více krvavější, což je samo o sobě uspokojující.

Je skoro jisté, že žádný level nedokončíte na první pokus. Hra velmi sází na reflexy a dokonalé poznání prostředí. Asi po desíti pokusech si teprve okouknete situaci a zjistíte, jaký postup využijete. Tohohle prvního týpka s páčidlem sejmu pěstí, protože ještě nemám zbraň a dorazím ho speciálním útokem. Pak rozrazím ty dveře támhle a zatímco jeden se bude válet po zemi a čekat na ortel smrti, toho s kulometem co nejdřív sejmu páčidlem. Zastřelil mě? Nevadí, zkusím dveřmi tedy porazit jeho a toho druhého vezmu jako prvního. A taktovým způsobem budu asi dvacetkrát opakovat level, dokud nenajdu „zlatou cestu“, která skončí zakrváceným interiérem a postupem do dalšího patra budovy. A takové mnohonásobné opakování mi ani nebude vadit. Proč? Protože každá hra je velmi svižná a bude trvat sotva pár desítek sekund. Protože vymýšlet různé taktiky je zábavné. Protože všudepřítomná pixelovaná brutálnost lahodí oku (a to nemám rád samoúčelné násilí, ale k tomuto stylu hratelnosti to prostě sedne). Protože zbraně se v místnostech náhodně generují a já vždy doufám, že mi někde padne ta úžasná katana, co půlí nepřátele jako rozžhavený nůž máslo. Protože grafika je až hypnoticky příjemná. Protože hudba je jedním slovem skvělá.

Takže jsem se dostal až k audiovizuálu. U Cactuse už nemůžeme čekat snad nic jiného, než poctivý pixelart. V Hotline Miami je ale vyladěn až do hypnotického stavu. Barevná paleta se drží saturovaných a teplých barev, kamera nad místností se líně nahýbá do stran, fonty s barevnou stopou ulétávají ze svých pozic a celkově mi vzhled hry připomínal simulátor nájemného vraha na tripu, ať už stylem či příběhem. Jako protiklad ke všem těm barvičkám slouží krvavé cákance na zemi, useknuté hlavy a rozstřílení protivníci. A dohromady tento podivný mix grafiky funguje velmi dobře. Nejvíce mě ale nadchla hudba. Nebál bych se říci, že od Bastionu jsem neslyšel stejně skvělý hudební podkres. Do vašich uší budou pouštěny písničky s nádechem diska, reggae a hip hopu 80′ let. A to prosím ani tyto styly samy o sobě nežeru. Zde ale v instrumentální podobě lahodí uším a dokonale souzní s grafickým stylem. Pro úplnost zde ještě přikládám jména autorů veškerého soundtracku, pokud některé z nich náhodou poznáte. Jsou to Sun Araw, Coconuts, M.O.O.N., Jasper Byrne (hra Lone Survivor), El Huervo, Perturbator, Scattle, Elliott Berlin a Eirik Suhrke.

Jako poslední jsem si nechal příběh, který si jako jeden z mála uvědomuje vstup od hráče. Nejvíce toho využíval Spec Ops: The Line, který se hrál jako bezduchá arkádová akce na styl Call of Duty, zatímco příběh jen kroutil hlavou nad vaším bláznivým počínáním. Podobně funguje Hotline Miami. Když se vaší postavy ptá gangster s kohoutí maskou, zda ho baví ubližovat ostatním, tahle otázka nesměřuje na něj, ale přímo na vás. Přičtěte si ještě pohrávání si s alternativními realitami a výsledkem je velmi netradiční vyprávění, které se za hratelností neloudá pozadu.

Hotline Miami je svižná hra, ve které budete opravdu často umírat. Je ale také dostatečně rychlá, krvavá a taktická na to, aby vás nefrustrovala a na dlouhou dobu připoutala k monitoru, protože levely se ukládají až po dokončení a vy nebudete chtít odejít od rozdělané práce. Odemykatelné masky zvířat, které přidávají do hry bonusy, a odemykatelné zbraně návykovost ještě více zvyšují. Fakticky mi na hře vadily jen dvě věci. Když se do ní dostanete a pohltí vás, bude vám připadat krátká. Každý level obsahuje jedno až čtyři patra a samotných levelů je ve hře něco přes 20. A i když budete každé patro často opakovat, nakonec se herní doba Hotline Miami roztáhne na jedno delší odpoledne (jestli nebudete pospíchat, tak i dvě). Není to úplně špatné, ale trošku více by neuškodilo. O hodně více mně vadily souboje s bossy. Těch sice moc není, ale když už jsou, tak  na rozdíl od zbytku hry frustrují až běda. Není v nich totiž místo k taktice, takže dvacetkrát chcípnete jen proto, abyste našli jejich vzorec chování. Často nehrají ani moc férově. No a pak je tu několik bugů, jako když si například stoupnete přímo před nos nepřítele s puškou. Ten na vás začne pálit, ale protože se vypálené kulky generují až od určité vzdálenosti od něj, minou hráčův hitbox a bez zranění skrze vás projdou. A až mu dojdou náboje, bude na vás jen hloupě hledět s namířenou zbraní. Tohle se dá nicméně doladit updaty. Z celkového pohledu na hru jsou ale výtky spíše menšího rázu a nebrání mi udělit Hotline Miami 90 %. Je to totiž zatracené dobrá návykovka.

Web: http://hotlinemiami.com/
Steam: http://store.steampowered.com/app/219150/