Doufám, že jste si sem nepřišli potvrdit kladné dojmy z hororu Layers of Fear. Ostatní hráči na něj pějí samou chválu, takže jsem byl pochopitelně plný očekávání. Hororový žánr mám tuze rád, i když těch kvalitních kousků bych mohl spočítat na jedné ruce. Teď ovšem přemýšlím, jak co nejlépe zformulovat mé zklamání. Při hraní jsem si zapsal více než deset odrážek a žádná nevyznívala kladně. Tedy až na tu, co chválí grafiku. Layers of Fear vypadá na obrázcích opravdu skvěle a používá velmi zajímavé grafické efekty, pod načančanou slupkou se však skrývá povrchní horor plný levných lekaček, předvídatelného příběhu a lineárně navrženého prostředí.

Když už je ale řeč obrázcích, právě ty stojí v centru vyprávění. Hrajete za úspěšného malíře, kterého osobní problémy dohnaly až k šílenství. Pointa příběhu je docela předvídatelná, alespoň z ní těží zasazení a design prostředí. Hra se odehrává ve viktoriánském domě, který je plný občas až strašidelných obrazů. A čím hlouběji se noříte do umělcova šílenství, tím více se stávají výjevy na plátnech podivnější. Dokonce se začnou rozpouštět, měnit a transformovat na své hrůznější verze. Hra se drží svého tématu jako malíř štětce a rozhodně tedy musím ocenit její konzistenci, stejně tak jako grafiku.

Layers Of Fear

Kvalita 3D modelů je opravdu na špičkové úrovni a obecně technickou kvalitou Layers of Fear připomíná spíše AAA titul (včetně nadužívané chromatické aberace), i když odrazy v zrcadlech zrovna nevypadají nejlépe. Hra také obsahuje několik grafických efektů, které jsem ještě neviděl tak kvalitně provedené. Jedna místnost se například plynule změnila do své požárem zdevastované verze. Některé objekty se navíc začaly doslova rozpouštět, jako by byly z vosku. Je to jen chytře napsaný vertex shader, ale společně s postupným přechodem dvou textur to vytváří velmi dobře vypadající efekt degradace. A jak už jsem zmínil, i některé obrazy na stěnách podléhají podobnému rozkladu, kdy se barva rozpouští a stéká po plátně, aby pod sebou odhalila skrytou a hrůznější verzi díla.

Za hrůznou, ne zrovna v dobrém smyslu, považuji také hratelnost. Na své poslední dílo potřebujete šest ingrediencí, proto se vydáváte na výpravy po svém sídle za jejich nalezením. Malíř to v hlavě nemá zrovna v pořádku, takže se dům neustále mění. Chodby jsou na místech, na kterých nebyly, občas jde uspořádání místností proti fyzikálním zákonům. Jdete skrze rovnou chodbu, a přesto se dostanete do jiného patra. Narazíte na nekonečné schodiště. Koukáte na prázdnou zeď, otočíte se, podíváte se znovu a už tam jsou dveře. Všechno jsou to zajímavé triky, když na ně narazíte poprvé. Něco podobného už ale dělal NaissanceE a i kdybych ho nehrál, Layers of Fear se dokáže po čase sám vykrádat. Po pěti hodinách už mi všechny ty manipulace s prostorem nepřišly zajímavé, protože se začaly opakovat.

Layers Of Fear

Za mnohem horší však považuji linearitu titulu. Úvod ještě dává jakýsi pocit volnosti ve stylu Gone Home, ale to je jen falešné lákadlo. Jakmile prozkoumáte dům a dostanete se do pracovny, interiér se změní a vy ve zbylých čtyřech a půl hodinách procházíte chodbami, které vás vedou jen jedním směrem. Koridor většinou ohraničují zamčené dveře a za každou větší místnost jsem byl rád, protože alespoň trochu rozbíjejí stereotypitu chudeb. Občas se dostanete do slepé uličky a v takovém případě musíte začít přemýšlet nad tím, co se asi vývojáři honilo v hlavě při návrhu prostředí.

Abyste se dostali dál, musíte provést nějakou specifickou akci. Například si prohlédnout určitý předmět nebo se otočit zády k nějaké zdi, kde se následně objeví dveře. Vrcholem hádanek je zadání číselného kódu, který se autoři ani nesnažili skrýt a odůvodnit jeho existenci. Co víc, žádný takový spínač ve slepé uličce nemá žádný smysl. Taková SOMA překážky v cestě odůvodňuje vyprávěním. Když jsou nějaké dveře uzamčené, někdo je za sebou zamkl. A pravděpodobně na místě zanechal i stopy své existence a logický způsob, jak dveře odemknout. Layers of Fear nic nevysvětluje a nedostatky v designu prostředí svádí na šílenství malíře. Hra je tak lineární, že vám nedovoluje se „nepříteli“ pořádně vyhnout (z hlediska příběhu to nepřítel není, ale v rámci hororovek se tak chová). V úzkých chodbách není zrovna moc místa. Jednou jsem do něj musel chtě nechtě vběhnout (podle všeho to nebylo nutné, ale vážně nemám tušení, jak jinak bych se dostal dál). Samozřejmě následovala lekačka skoro jako ze Slendera.

Layers Of Fear

Konečně jsem se dostal k tomu, co mi na hře vadilo úplně nejvíce. S lekačky autoři vůbec nešetří a alespoň v první polovině mi přišly absurdně nadužívané. Nebylo chodby, kde by něco hlasitě nespadlo nebo nezarachotilo. Knihy před hráčovým nosem vystřelí z knihovny za doprovodu hlasitého zvuku. Dveře se před ním rozevřou za doprovodu hlasitého zvuku. Nábytek se zvedne a práskne sebou na zem nebo na vás (za doprovodu hlasitého zvuku tříštícího se dřeva). Za dveřmi se objeví za doprovodu hlasitého zvuku postava a hned zase zmizí. Okno se za doprovodu hlasitých smyčců zavře zrovna, když koukáte ven a máte ho přímo před nosem. Propadne se pod vámi podlaha, zrovna, když si prohlížíte obraz. Otevřete truhlu a najednou se spustí hlasitý dětský pláč. To jen několik málo příkladů. Schválně jsem počítal, kolik jich je v části, kdy hledáte první přísadu do obrazu. Za 15 minut jsem jich napočítal 7.

Vylekala mě hra? Několikrát ano. Je naprosto normální, že se leknete toho, co nečekáte. To ovšem neznamená, že Layers of Fear je dobrá hororová hra. Naopak. Vůbec se nesnaží a háže na hráče hromady povrchních lekaček bez kontextu. Odškrtala si tak snad všechny hororové stereotypy, jako je chodba postupně se zavírajících dveří, chodba postupně zhasínajících světel, levitující nábytek, prázdné houpající se křeslo, krvavé nápisy na zdech, šepot přicházející odnikud, dětský pláč přicházející odnikud nebo ženský pláč přicházející odnikud.

Layers Of Fear

Nemohu si pomoci ale mám pocit, jako bych dohrál amatérskou hororovou hru, kterých je na Steamu plno a kterým se věnuje snad jen Jim Sterling. Přijde mi škoda, že tak pěkné modely a skvělé zvuky byly vyplýtvány na jednotvárný a nevýrazný obsah. Layers of Fear je herní ekvivalent strašidelného domu, který své návštěvníky po koleji protáhne atakem křečovitě vynuceného strašení za každou cenu. Pár zajímavých nápadů má a hezky se na něj kouká. To z něj ovšem v mých očích nedělá ani nadprůměrný titul.

Web: http://www.layersoffear.com/

Steam: http://store.steampowered.com/app/391720