Supergiant Games po globálně milovaném Bastionu vydávají Transistor. Už od prvního pohledu nese charakteristické poznávací znaky studia. Barvami prorostlý svět na pokraji zkázy, tichý hlavní charakter, grafický styl Jen Zee, Logan Cunningham, fenomenální soundtrack Darrena Korba. Zatímco Bastion byl spíše akční adventurou, Transistor klade na RPG prvky silný důraz a souboje jsou díky nim vždy zábavné. Dokonce zábavnější, než odhalování těžkopádně vyprávěného příběhu.

Asi mi není souzeno si vychutnávat žánr kyberpunku. Neuromancera jsem si po pár desítkách stran nechal „na potom“, protože mi při jeho čtení mozek začínal nepříjemně těžknout. Transistor je podobný oříšek, i když příběh nevykresluje ani zdaleka tak hutně, jako zmíněná kniha. Problém je spíš v tom, že hra je až moc zkratkovitá a hráči toho mnoho nevysvětluje. Když v úvodu vytáhnete z mrtvého muže podivný meč, nevíte moc přesně, co jeho smrti předcházelo. A už vůbec není jasné, proč se osobnost nahrála do meče, který teď k rusovlasé zpěvačce promlouvá.

Red a Transistor je vůbec podivná dvojice. Muž bez těla a žena bez hlasu. A na pozadí virtuální město Cloudbank, které je z ničeho nic ničeno Processem, digitální nákazou, která pohlcuje celé městské bloky. Vyprávění je vázáno na zkratkovité promluvy meče a informační terminály. Ty přinášejí jak zprávy, tak třeba ankety o výstavbě nových městských částí či barvě oblohy. Můžete volit a také komentovat novinky, ale nic z toho nemá na příběh vliv. Maximálně Transistor prohodí jinou hlášku a Red si tak s ním může skrze text alespoň nějak promluvit.

Transistor

Jestli čekáte stejné zapojení Logana Cunninghama jako v Bastionu, budete zklamáni. Supergiant Games naštěstí nemají tendence mlátit prázdnou slámu. Zatímco Rucks vaše akce komentoval z nadhledu jako vypravěč, Transistor je přímo zapojen do herního světa a komentuje ho tedy jako účastník zápletky. Popisuje vám části města a melancholicky vzpomíná na to, jak Cloudbank vypadal před příchodem Processu. Bohužel je také velmi zkratkovitý a tudíž je často obtížnější pochopit jeho myšlenkové pochody a pobrat, na co reaguje. Hlavní zápletku příběhu jsem nakonec pochopil, ale byl bych raději, kdybych za vyprávěním nevlál, jako rudé vlasy Red ve větru. Transistor není nijak hluboký, občas je melancholický a závěr skýtá příjemné klišé. Nebude to titul, jehož příběh se zapíše do herní historie, ale za den na něj také nezapomenete.

 

Určitě také nezapomenete na jeho audiovizuální zpracování, které je takřka bezchybné. Cloudbank trhá klasické představy o kyberpunkovém městě na kusy. Je barevné, art decové a neonové zároveň. Lesklou ocel střídá bohatě vykládaná dlažba, zelené lampy osvětlují prázdné ulice a průzračné vodní kanály ovíjejí městské bloky. Části města napadené Processem jsou naopak sněhově bílé a v ulicích rostou bloky, sloužící jako kryt před útoky nepřátel. Je tedy docela škoda, že tak bohatě vypadající prostředí není více využito. Raritně narazíte na terminál, ale jinak procházíte vylidněnými ulicemi od souboje k souboji. Neakční výplně je trestuhodně málo.

 

Pokud se ale bojuje, je Transistor zábavný až moc. Nepřátele tvoří robotičtí pohůnci Processu, jejichž druhová různorodost není největší. Velmi se ale odlišují funkcemi a útoky. Trojnozí Creepi jsou poměrně rychlí a vystřelují laserové paprsky. K řadovým nepřátelům patří také Snapshot, který je nepříjemný hlavně tím, že Red neustále fotí a tím vám zatemňuje výhled na bojiště, nebo Clucker, co si udržuje odstup a z dálky na vás metá výbušné projektily. Silnější nepřátelé jako Jerk či Younglady mají též unikátní schémata chování a vydrží toho víc, ale správnou taktikou je též lehce porazíte. Horší to je, když se objeví podpůrné jednotky jako Cheerleader, vytvářející štít negující veškeré vaše útoky a Weed, co doplňuje zdraví okolním jednotkám. Jejich eliminace má prioritu a při soubojích se nejednou zapotíte.

Transistor

Mečem ale Red nebojuje, jak by se dalo na první pohled očekávat. Využívá spíš jeho funkce, a to doslova. Za celou hru sesbíráte a odemknete celkem 16 funkcí, přičemž každá má hned trojí využití. V jednom ze čtyř aktivních slotů je přímo využijete k útoku. Každý aktivní slot má další dva vylepšovací, kterými můžete obohacovat používané funkce vlastnostmi jiných. Třetí využití naleznou v jednom ze čtyř pasivních slotů, ze kterých získáte pasivní bonusy. Díky velkému množství různých kombinací si každý hráč najde svůj styl. Zároveň ale nemůžete do slotů funkce naházet nazdařbůh, protože každá vyžaduje určitý paměťový prostor, který nemáte neomezený. Nicméně se dá časem rozšířit. Ze začátku totiž všechny sloty odemčeny nemáte a musíte si vystačit s malou pamětí. Jak levelujete, postupně je odemykáte. Už dlouho jsem nehrál RPG, které mě po celou herní dobu neustále zásobovalo účinnými a zajímavými kombinacemi útoků.

 

Například funkce Jaunt umožňuje aktivně a rychle uskakovat. Jako vylepšení pak urychluje jiné funkce a pasivně zrychluje cooldown po tahovém módu. Ten je další důležitou součástí hry. Souboje mohou probíhat v reálném čase, ale kdykoliv můžete vstoupit do tahového módu a v klidu naplánovat své akce. Každá pak zabírá určitý čas, kterým jste limitováni. Po odsouhlasení Red provede veškeré akce ve velmi rychlém sledu. Má to ale také nevýhody. Po každém tahu se všechny funkce na chvíli zablokují a jste tak velmi zranitelní. V reálném čase jsou ovšem nepřátelé poměrně rychlí a přepínání funkcí není úplně intuitivní, takže souboje vyžadují chytré užívání obou způsobů.

Taktických možností je opravdu mnoho. Já si například velmi oblíbil funkci Void, která nepřátele velmi oslabuje a tudíž činí vaše útoky účinnějšími. Vylepšil jsem ji o Purge, která po určitý časový limit způsobuje lehké škody a o Tap, která vysává životy a přidává je vám. Stačí tedy párkrát použít Void a nepřítel je skoro mrtvý, zatímco vám zdraví narůstá. Red ovšem nemá úplně klasický systém života. Jakmile pás zdraví dorazí na konec, neumíráte, nýbrž se vám přetíží jedna funkce. To vás zásadně oslabí, pokud je to vaše oblíbená. Přetíženou funkci nemůžete používat a vyžaduje to několik nalezených přístupových bodů (terminály, kde se hra ukládá a kde si funkce umisťujete do slotů), než ji znovu můžete použít. Jakmile přetížíte všechny funkce, teprve potom se hra nahraje z posledního savepointu.

Je to chytrý systém, protože ztrátu oblíbeného útoku půjdete nejspíš nahradit něčím jiným. Hra vás tedy za neúspěchy nutí hledat nové možnosti, jak využít stávající funkce jinými způsoby. Učí vás to také v několika různých výzvách, ke kterým získáte přístup ze Sandboxu. To je místo, kde si můžete odpočinou a poslechnout si několik hudebních stop, odemknutých splněním zmíněných výzev. Aby zároveň nebyl Transistor příliš jednoduchý, časem se i nepřátelé vylepšují. Kromě vyššího zdraví obdrží i nové funkce, takže takový Creep si vás třeba dokáže přitáhnout k sobě a Snapshot zatemňuje výhled na bojiště daleko agresivněji. Po zabití navíc z nepřátel vypadávají buňky, které když neposbíráte včas, tak nepřítele znovu oživí v plné síle.

Supergiant Games i v novém titulu vytvořili systém dynamické obtížnosti. Jak Red leveluje a získává nové sloty a paměť pro funkce, může si zároveň aktivovat limitery. Ty činí hru daleko obtížnější, ale přidávají určitý bonus k získaným zkušenostem, takže levelujete rychleji. Nepřátelé tak mohou útočit silněji, může z nich vypadnout více buněk nebo jejich buňky budou obrněny štítem. Jakmile hru zhruba za 6 hodin dohrajete poprvé, dostanete možnost ji projít podruhé s tím, že si veškeré funkce a vylepšení z minulé hry ponecháte. To pak limitery přijdou vhod, protože přidávají novou vrstvu výzvy, kterou si každý nastaví podle svých možností.

Jde ovšem o to, jestli budete chtít Transistor dohrát podruhé. Já kvůli skvělým soubojům ano, ale některé může odradit ne moc povedený závěr hry. Jednak město napadené Processem není tak barevné a zajímavé, a navíc se ve hře objeví poslední druh nepřítele, Man, kterého je hračka porazit. A hra vám ho neustále hází do cesty, jako by úplně zapomněla, že má v zásobě i jiné druhy. Souboje se tak stávají neuvěřitelně repetitivní. Počkal jsem si, až se zviditelní, a pak do něj nasypal svůj vylepšený Void, který z něj vysál všechno zdraví. Jakákoliv hlubší taktika by byla zbytečná.

Také závěrečný boss je neuvěřitelně iritující. Obecně se to má tak, že boss by měl prověřit vaše schopnosti, které jste nabyli hraním hry. Zde to ovšem vůbec neplatí. Souboj je značně neférový a navíc nemůžete použít taktiky, které jste se hraním Transistoru naučili. Závěr mi tedy nechal silnou pachuť v ústech. Můžu ale říct, že kromě toho, absence silnější neherní výplně a zmatenějšího vyprávění jsem se vážně královsky bavil. Hra vypadá krásně a to jsem ještě nezmínil soundtrack, který je oproti Bastionu ucelenější a obsahuje rovnou pět písní, kde ve vokálech přímo září Ashley Barret. Poslechnout si ho můžete z přiloženého videa a nebo rovnou zamiřte na Bandcamp.

Web: http://supergiantgames.com/index.php/transistor/

Steam: http://store.steampowered.com/app/237930/