Konec nového roku si žádá další žebříček nezávislých her, které považuji za nejlepší a které vám bez dlouhého rozmýšlení mohu doporučit. Když tak nad tím přemýšlím, můžete to brát jako můj žebříček nejlepších her vůbec, protože mě žádný z vysokorozpočtových titulů ničím nezaujal, a to dokonce ani můj favorit Alien: Isolation. To ale nevadí. O kvalitní tituly přesto nebyla nouze a já měl co dělat, abych je dokázal natěsnat do omezeného místa deseti příček. Nakonec jsem přidal další tři čestná místa, ale přesto to nestačí. Čtyři místa také obsadily tituly, ze kterých jsem byl zklamán.

 

Top 10 indie her 2014 

10. Shovel Knight

Retro plošinovek je mnoho, ale Shovel Knight se za to nestydí. Má promyšlenou omezenou barevnou paletu, má promyšlený a nápaditý level design a má promyšlené herní mechaniky. Cítíte z nich inspiraci starými plošinovkami, ale nevadí vám to, protože jsou zmixovány do fungujícího a tuze zábavného celku. Shovel Knight je solidní skákačka, která si též zaslouží pochvalu za senzační chiptune soundtrack Jakea Kaufmana.

 

9. The Fall

The Fall byl pro mě adventurním překvapením letoška. Scifi příběh o inteligentním bojovém obleku, co se snaží zachránit svého pilota, vás zavede do polofunkčního střediska na převýchovu robotů, které mi trošku připomnělo Aperture Science. Abyste jím mohli projít a zachránit pilota, musíte se nechat převychovat na robotického sluhu. Znamená to splnit řadu úloh (od úklidu po utišení dítěte), jenže ty jsou díky nefunkčnosti centra často nesplnitelné. Musíte je nějak chytře obejít, nebo změnit podmínky splnění. Takto si představuji nápadité logické hádanky. I když se hra tváří jako skákačka, jedná se o povedenou atmosférickou adventuru, kterou trošku kazí jen občasná bojová vložka. Přesto si deváté místo zaslouží.

 

8. Planetary Annihilation

V mém herním jídelníčku citelně chybí real time strategie. A rozhodně ne z toho důvodu, že by mě nebavily. Naopak. Pro vývojáře je ale evidentně vhodnější vzít strategický základ, naházet tam RPG prvky a říkat tomu MOBA. Jinak si nedovedu představit, proč žánr RTS tak stagnuje. Naštěstí z Early Access konečně vystoupila kickstarterovaná Planetary Annihilation, která vychází z dnes už klasické Total Annihilation a bitvy přenáší na kulaté planety. Bohužel se přerod v plnou verzi neobešel bez problémů. Hře chyběl přislíbený offline mód a pořádný balanc herních prvků. Dojmy hráčů jsou rozporuplné. Jednomu chybí rozmanitost jednotek, druhému vadí velikost planet, třetímu chybí více technologistupňů a další by rád experimentální jednotky ze SC. Některé výtky chápu, s některými souhlasím, s jinými ne. Planetary Annihilation není dokonalá, ale jako backer jsem nelitoval toho, že jsem projekt podpořil. Hra mi poskytla hodiny kvalitní zábavy, jak proti počítačem řízené AI, tak proti lidským protivníkům.

 

7. Transistor

Transistor od Supergiant Games nezklamal. Z Bastionu si bere podobně originální grafickou stylizaci, což by se vzhledem ke kyberpunkovému zasazení nemuselo očekávat. Kombinace sci-fi a art deca funguje dokonale. Také si bere stejnou tématiku zkázy, která herní svět zasáhla. Na rozdíl od Bastionu je ale mnohem hutnější z hlediska hratelnosti. Právě velké množství kombinací útoků a zajímavě zpracované souboje v reálném čase či na tahy dělají z Transistoru vysoce zábavný titul, který se dobře hraje, skvěle se poslouchá a na který se také hezky kouká. Snad jen některé lokace mohly být živější a závěr trochu ucelenější.

 

6. The Blackwell Epiphany

Série klasických point and click duchařských adventur Blackwell s každým dílem zrála jako víno. Epiphany je nejlepším dílem série hlavně díky skvělé atmosféře a dobře gradovanému příběhu. Dojde na zvraty, překvapení, dojemné okamžiky, nostalgii a povedený závěr. Takto by měly série končit. V tom nejlepším a hlavně důstojně. Pokud jste se hrami nepřišli do styku, doporučuji začít pěkně od Legacy. První díly jsou sice graficky chudší, ale kvalitní dabing a netradiční duchařské téma vás dokáží připoutat k monitoru až do konce. A za tento delikátní závěr to stojí.

 

5. Super Time Force Ultra

Akčních skákaček nikdy není dost a STFU je tou nejlepší, kterou si tento rok můžete zahrát. Na nic si nehraje a hráči předloží ujetou jízdu skrz čas a prostor, ve které budete svým týmem časových cestovatelů kosit vše od dinosaurů po roboty. Zároveň je hra dostatečně inovativní, takže ji nelze odmávnout, jako „další“ pixel artovou plošinovku. Na každý level máte jen minutu a možnost vracet čas zpět. Vaše minulá já ovšem zůstanou a pomáhají vám zvýšit palebnou sílu. Grafická stylizace je moc povedená a některé levely velmi efektně využívají falešný 3D efekt, který jsem ve hrách už dlouho neviděl. Rozmanitá je také hratelnost díky velkému množství herních postav a speciální sady úrovní, které jsou spíše logičtějšího charakteru. Dokonce i souboje s bossy, které většinou nenávidím, jsem si zde užil. Super Time Force Ultra je prostě Super.

 

4. NaissanceE

Toto čtvrté místo si popravdě moc nedokáži obhájit. Jistě by tu mnozí vložili úplně jiný titul, a ne tento strohý „walking simulator“ s jednoduchými platformovými sekcemi. NaissanceE ale na mě velmi zapůsobil svým prázdným a monstrózním světem, který se nechává inspirovat architekturou brutalismu. Rovnou několikrát se mi zatajil dech z obrovských scenérií, které z vaší postavy najednou udělají mravence. O nic víc v podstatě nejde, ale zážitek jsem si z toho mimozemského místa odnesl takový, že na NaissanceE jen tak nezapomenu. Nemohu ho jednoznačně doporučit všem, ale pokud rádi procházíte hry klidně jen kvůli samotným virtuálním světům, tuto procházku si naordinujte.

 

3. The Vanishing of Ethan Carter

Na grafice nezáleží, pravda. Ale když je takřka fotorealistická a zároveň v uvěřitelně vypadajícím světě konzumujete záhadný lovecraftovský příběh, je to prostě pohlcující zážitek. The Vanishing of Ethan Carter využívá realisticky vypadající modely, které jsou získány fotogrammetrií, takže malebná krajina Wisconsinu je pro oko velmi přitažlivá. Vlastně si troufnu tvrdit, že Ethan Carter je nejhezčí počítačová hra vůbec. Přesto je v krásném světě něco shnilého a pocítíte to už u první oběti, jejíž smrt musíte jako detektiv Paul Prospero vyšetřit.

Vlastně se nejedná o nějakou extra detektivní práci. Stačí nalézt několik málo klíčových předmětů a seřadit zásadní události vraždy tak, jak proběhly. Je to poměrně jednoduché, stejně tak jako pětice dalších hádanek, které dál rozvíjejí osobu Ethana. Jsou ovšem rozmanité, takže se nikdy nemáte šanci nudit. Navíc jsem byl potěšen, jak je příběh osobitý, ale zároveň také funguje jako dokonalá pocta literárnímu žánru weird fiction. Závěr fanoušky rozdělí, ale hra toho v sobě ukrývá mnohem víc, než se na první pohled může zdát. TVOEC je pohlcující a krátký příběh, který jsem si opravdu užil.

 

2. Kentucky Route Zero – Act III

Série Kentucky Route Zero je skvělým příkladem, jak dělat moderní point and click adventury. Klikací ovládací rozhraní tu je z čistě estetických důvodů, aby mohla kamera dynamicky zabírat scénu z netradičních úhlů, což by s přímým ovládáním postavy fungovalo špatně. Žádné logické úlohy nečekejte. Conwayovo hledání mýtické dálnice Zero je o úplně jiném namáhání mozkovny. Hra je zaplněna spoustou divných motivů a témat, které na první, ba ani desátý pohled nemusejí dávat smysl, podobně jako tvorba Davida Lynche. Stejně si vás ale podmaní.

Oproti jiným adventurám jsou rozhovory řešeny netradičně. Conway je sice důležitý charakter, ale často vybíráte odpovědi ostatním postavám. Skvěle je také řešen pocit nelinearity. Zatímco hry od Telltale vás nutí činit rozhodnutí, jejichž následky pocítíte v budoucnu, KRZ vás rádo nechává volit minulost. Máte tedy velmi silný pocit, že něco ovlivňujete, ale zároveň to nejsou okaté binární stromy, které stejně skončí stejně. Inspirace textovými adventurami je zřejmá.

Atmosféra Twin Peaks se vylévá z každého rozhovoru a lokace. Přesto cítíte, že má herní svět tohoto virtuálního Kentucky své zákonitosti a pravidla. Chcete ho ve staré dodávce projet křížem krážem. Proč jsem tedy Act II ani Act III nezrecenzoval? I dva odstavce o příběhu by vyzradily příliš a obsah hry si každý může vysvětlit trošku jinak. O náplni se tedy píše obtížně a o mechanikách zase není co. Proto tedy berte druhé místo v žebříčku jako mé doporučení. KRZ dokazuje, že hry mají obrovský potenciál, který si někteří hráči nemusí uvědomovat.

 

1. Dungeon of the Endless

Dlouho jsem přemýšlel, kterou hru ze třech prvních míst dosadit na to nejvyšší. Ethana Cartera a jeho nádherný svět? Kentucky Route Zero a jeho twinpeakovskou atmosféru? Nebo Dungeon of the Endles, dokonalý mix několika různých žánrů? Nakonec zvítězilo mé o herní mechaniky zajímající se já.

Tento rok jsem nehrál žádnou jinou hru, která by se z hlediska propracovanosti herních mechanik přiblížila více FTL. Klasické procházení dungeonu je vylepšeno tahovým systémem, který po hráči vyžaduje myslet dopředu a plánovat svůj postup. Jednotlivá patra podzemního komplexu jsou rozdělená do uzavřených místností, a každé otevřené dveře mohou znamenat další vlnu nepřátel, ale také získání cenných zdrojů.

Za zdroje pak nakupujete další generátory zdrojů a obranné věže, které umisťujete do místností. Hledání výtahu do dalšího patra si musíte patřičně rozvrhnout a hlídat si už navštívené větve podzemního komplexu, ze kterých vám mohou nečekaně vpadnout do zad monstra. Koncept je to opravdu návykový, brilantně provedený a ke hře se pořád rád vracím, což tak často po recenzi nedělám.

 

Čestná místa

Nidhogg

Minimalistický šermířský simulátor mě zaujal hlavně svojí nepředvídatelností a přesným ovládáním. Z jednoduché škály pohybů a výpadů se dá vykouzlit mnoho situací, na které se skvěle kouká. A je neuvěřitelně uspokojující, když se vám nějaký husarský kousek povede provést. Třeba vyhrát souboj, i když vás protivník odzbrojí.

Střety jsou rychlé a napínavé, zvlášť když hrajete s kamarádem multiplayer. Ale i umělá inteligence je velmi schopná a klidně vám může suplovat protihráče. Někoho nejspíš odradí minimalistická a skoro až glitch artová grafika, ale já ji považuji za povedenou. Výtku bych měl na počet arén, kterých mohlo být mnohem víc.

 

The Banner Saga

Toto severské putování na mě nezapůsobilo tak, abych ho zařadil do své desítky, ale přesto si zaslouží zmínku. Postapokalyptické téma ve fantasy překvapivě velmi dobře funguje, stejně tak jako rozdělení na adventurní část a tahové souboje. U těch bych uvítal větší rozmanitost terénu, protože v tomto stavu mi připomínají propracovanější šachy na omezeném prostoru. Není to ovšem nutně špatně. Adventurní část je pak zaměřena na bohaté rozhovory a různá rozhodnutí, která budou mít v budoucnu následky. Měl jsem trochu problémy s texty, které se mi hůře četly, díky použití větné skladby, která má navozovat historickou mluvu. Přesto jsem si dobrodružství celkem užil. Severská atmosféra je senzační jak díky nádherné grafice, tak díky soundtracku Austina Wintoryho.

 

This War of Mine

Možná ne moc originální survival adventura si zaslouží pozornost hlavně díky netradičnímu podání válečného konfliktu ze strany obyčejných civilistů, kteří přežívají ze dne na den. Téma s hratelností perfektně souzní. V noci chodíte na výpravy, kradete, obchodujete, rabujete. Ve dne se snažíte zútulnit děravé zbořenisko a dostat své svěřence do pohody, což je celkem nadlidský úkol. Hra si našla příjemný místečko mezi linearitou a náhodnými událostmi, i když by jí více nelinearity neuškodilo. This War of Mine se mi moc dobře nehrálo, ale to bylo způsobeno hlavně tématickými vlastnostmi (obtížné hledání potravy; pořád je co stavět a vylepšovat, ale surovin je málo; každou chvíli je někdo nemocen, ale léků je málo). Jinak se jedná o pečlivě vystavěný titul, který mnohým nabídne silný zážitek.

 

Zklamání 

Lifeless Planet

Lifeless Planet je opravdu trochu lifeless. Na putování po tajemné planetě bez života jsem se velmi těšil, ale hra mě takřka v každém ohledu zklamala. Technická stránka je opravdu špatná a grafika není tak dobrá, aby měla na časté propady frameratu nárok. Z hlediska hratelnosti se jedná o ambientní 3D plošinovku, která je nemastná a neslaná.

80 % herní doby jen bezmyšlenkovitě běžíte a překonáváte velmi jednoduché přírodní překážky. Ani by mi nevadilo bezduché procházení cizí planety, ale to by hra musela vypadat lépe a být kratší. Podobně jako Alien: Isolation, i Lifeless Planet se táhne jako týden před výplatou. Příběh začíná slibně a tajemně, ale brzy se zvrhne v ekologickou agitku, nad kterou jsem několikrát zvedal obočí. Lehký náznak Lovecrafta je pohřben hluboko pod zem a tím jsem nad hrou zlomil hůl.

 

A Golden Wake

A Golden Wake nebyl až tak špatný, ale vyšších standardů Wadjet Eye Games nedosáhl. Příběh prodejce nemovitostí Alfieho Bankse byl podán poměrně plytce a jednotvárně. Žádný zajímavý zvrat se nekonal, stejně tak ani žádný rozpor postav (i když tu byly dva naznačené). Hrou jsem proplul a žádnou vzpomínku ve mně nezanechala, což například Blackwell Epiphany snadno zvládl. Minihry byly zajímavým osvěžením, ale každá měla kupu vlastních problémů.

 

Sir, You Are Being Hunted

Být loven gentlemanskými roboty na anglickém venkově je skvělý nápad a od Sir, You Are Being Hunted jsem čekal mnohé. A to nejen kvůli hypu, který okolo sebe dokázal vygenerovat. Výsledek je ovšem rozpačitý. Cílem je nalézt několik částí teleportu, které jsou rozházeny po středně velkých ostrovech, po kterých se promenádují robotičtí lovci. Jenže ty ostrovy jsou víceméně prázdné. Tu a tam narazíte na nějakou vesnici, jenže všechny jsou si podobné a nic pořádného v nich nenaleznete. Když narazíte na hrozbu, je vhodné se proplížit okolo, případně ji nějak odlákat.

Zdlouhavě tedy pobíháte z jedné strany ostrova na druhou, přičemž často ani nevíte, kde části teleportu hledat. Když už nějakou naleznete, musíte si sakra dávat pozor, abyste nezemřeli, jinak ztratíte klidně i desítky nahraných minut. Stealth je velmi povrchní, brzy se omrzí, a také přispívá k pomalému tempu hry. Lokace se sice náhodně generují a roguelike aspekt hratelnosti nabízí nekonečnou herní dobu, ale k čemu je to dobré, když se budete nudit už při prvním průchodu?

 

The Old City: Leviathan

Takzvané walking simulátory mám rád, takže toto označení beru jako upozornění na zajímavý titul. A The Old City: Leviathan je opravdu čistý walking simulator. Měl jsem v plánu ho zrecenzovat, ale nakonec jsem si na to netroufl, protože jsem ho i po několika průchodech moc dobře nepochopil. Staré město je část fiktivního světa s lehkým postapokalyptickým motivem a ve hře zjišťujete, jak byla společnost rozdělena a proč vlastně padla. Pak je tu ovšem druhá strana vyprávění, která se přelévá do fantaskních snů herní postavy, která má o kolečko navíc. Celou hru vás doprovází její vnitřní hlas, který je nevýrazný a často tak moc filozofický, až mi to vadilo. Je minimálně o dva stupně výše nad Dear Esther, který byl mnohem lépe stravitelný.

Bohužel se mnoho informací o herním světě skrývá v textech. Desítky a desítky stran naleznete jako listy papíru přilepených na zdech, minimálně třikrát víc textu se skrývá ve Šalamounových denících, které můžete nalézt a číst je z hlavního menu hry. Došel jsem k názoru, že už mám plné zuby dolování příběhu z desítek stran čistého textu, který se tváří jako hrad v Karpatech. Kentucky Route Zero je také velmi upovídaný, ale není to klasický „wall of text“ a i když jsou často rozhovory tajemné, dávají alespoň nějaký smysl. The Old City: Leviathan je pro opravdu vytrvalé a trpělivé, ale já už narazil na svůj snesitelný limit. A Staré město je daleko nad ním. Mám obavy, že další díly se budou nést v podobném duchu. Škoda, protože minimálně pro grafické stránce vypadá hra bezvadně.

 

Tak to by bylo letmé shrnutí tohoto roku. Samozřejmě kvalitních her vyšlo více, ale už tu na ně nezbylo místo. Povedená byla skateboardová arkáda OlliOlli, logicko syntezátorový mix FRACT OSC, želatinová plošinovka The Floor is Jelly, fyzikální komedie Octodad, letecká arkáda Luftrausers nebo poslední díl adventurní série Broken Sword. Naprosto jsem si užil i Broken Age, který se ovšem na Steamu tváří jako plná hra, i když se jedná jen o první polovinu. Proto ho beru jako nedokončený titul. Samozřejmě jsem mnoho titulů, které ostatní doporučují, nehrál. Za zmínku stojí třeba strategie Banished, lepenková adventura Lumino City, logická The Talos Principle nebo Xenonauts.

Až na několik nepěkných kontroverzí se tento herní rok povedl. V tom příštím nás toho čeká tolik, že když jsem chtěl začít psát shrnující článek, zděsil jsem se a smazal ho. Osobně se nejvíce těším na hororovky Routine a SOMA. Jako obvykle se ovšem pokusím pokrýt co nejširší spektrum významných i méně významných titulů. Možná i takové, které indie úplně nejsou.

Všem vám přeji příjemné svátky a šťastný nový rok.

– Luděk