Škarohlídi tvrdí, že už žádné dobré hry nevychází. Jak daleko jsou od pravdy. I když ignoruji vysokorozpočtové tituly, stejně jsem měl problém sestavit žebříček deseti nejlepších. Tento rok byl tak štědrý, že jsem sestavil rovnou patnáctku a stejně je mi líto těch, které se sem nedostaly a zmiňuji je na konci seznamu. Takže jestli zde nevidíte svého favorita, nejspíš to znamená, že mě až tolik nebavil, nebo jsem ho nehrál. Není to objektivní žebříček. Toto jsou hry, které bavily v roce 2015 nejvíce mě. Jací jsou vaši favorité? Napište mi je do komentáře pod článkem.

15. Big Pharma

Big Pharma

Ačkoliv jsem simulátor výrobní linky na léky nestihl zrecenzovat a strávil jsem s ním jen kratší čas, musím ho do svého žebříčku zařadit. Je to totiž neuvěřitelně uhlazená hra, čímž mám na mysli velmi dobrou technickou kvalitu, hezkou grafickou stylizaci a povedené animace. Hratelností nepřekvapí, protože výrobní linky jsme už tento rok stavěli v Infinifactory studia Zachtronics, které se na podobný typ hratelnosti specializuje. Big Pharma ovšem nabízí netradiční prostředí farmaceuticko-lékařského konglomerátu, který se snaží převálcovat konkurenci kvalitou a popularitou vydávaných léků.

14. Concrete Jungle

Concrete Jungle

Karetní hra, co vypadá jako budovatelská strategie. Nenechte se odradit netradiční kombinací, protože do sebe vše hezky zapadá a výsledkem je velmi konzistentní a zábavný titul s pěknou grafickou stylizací a jemným humorem (v kampani). Sólo mód je spíše relaxačního charakteru, pravá zábava se však skrývá ve hře dvou hráčů. Škoda, že si musíte známého pozvat k sobě domů a dělit se s ním o myš a obrazovku, protože multiplayer je implementován pouze jako hotseat. AI je ale překvapivě více než solidní a rozhodně hráče nešetří.

13. Prison Architect

Prison Architect

Prison Architect je tu s námi tak dlouho, že mi připadá divné ho konečně považovat za dokončený titul. S rozpracovanou verzí jsem strávil mnoho hodin a lepší budovatelskou strategii jsem tento rok nehrál. To možná bude tím, že mi utekl Cities: Skylines, ale nejspíše se shodneme na tom, že stavět věznice je opravdu chytlavé. Jakmile jsem měl fungující věznici a prozkoumal všechny možnosti, začal jsem se bohužel trochu nudit. Autoři nicméně i po vydání přidávají nový obsah a jsou zářivým příkladem toho, jak s předběžným přístupem zacházet.

12. Apotheon

Apotheon

Trochu mě mrzí, že byl Apotheon některými recenzenty považován za průměrného kvůli své chaotické nátuře a nepřesnému ovládání. Souhlasím s tím, že u skákaček je důležité precizní ovládání, ale v tomto případě by to bylo na škodu. Apotheon si z plošinovek bere pouze základy pohybu po úrovni, jinak se jedná o takřka čistou bojovku v otevřeném světě. Když se na obrazovce sejde více nepřátel, nemáte v bitvě přehled, ale to je kouzlo hry. Prostě to mlátíte hlava nehlava, postavy jsou odhazovány do stran a možná omylem rozbijete lampu a zapálíte je. Ať vzpomínám na své chvíle s titulem jak chci, nevybavuji si moment, kdy bych se nebavil. A ta krásná grafická stylizace!

11. else Heart.Break()

Else Heart.Break

Letos snad vyšlo více her zaměřených na programování a psaní příkazů, než kdy jindy. Human Resource Machine, TIS-100, Hacknet, Duskers. else Heart.Break() není jen o psaní předdefinovaných příkazů do konzole ani nepřipomíná značně osekaný Assembler. Jedná se o adventuru, kterou můžete v rámci možností hackovat pomocí objektově orientovaného programovacího jazyku SPRAK.

Samozřejmě je značně omezený a můžete tak využívat jen objekty z herního světa s předepsanými funkcemi, ale jak je budete používat v kódu, to už je na vás. K dispozici máte proměnné, pole, smyčky či if-else pro větvení kódu, takže se možná naučíte i základy objektově orientovaného programování. Adventurně laděné hráče zase potěší velké množství dialogů a otevřený svět se spoustou míst k prozkoumání. Škoda těch bugů a volného úvodu, ve kterém se leckdo ztratí a než se dostane k prvnímu serióznímu úkolu, ztratí chuť pokračovat dál.

10. Downwell

Downwell

Downwell nabídl neuvěřitelně dobrý poměr zábava/cena. Zdařile kombinuje roguelike mechaniky s arkádovou hratelností, kdy volným pádem míříte na dno hluboké studny a početné nepřátelské obyvatelstvo likvidujete střílejícími botami. Tím také zpomalujete pád. U hry mě držel hlavně skvělý pocit ze střelby a touha dostat se co nejdál. Návykovostí bych Downwell přirovnal ke Spelunky, i když se nejedná o až tak propracovaný titul. Za tři dolary ale na Steamu těžko seženete něco chytlavějšího.

9. Dropsy

Dropsy

Tento rok jsem hrál mnoho adventur, které se braly vážně, takže bylo příjemnou změnou doprovázet strašidelného klauna Dropsyho. Pod děsivou slupkou se skrývá zlaté srdce a klaun se chce s každým přátelit i přesto, že ho obyvatelé města považují za žháře. Dropsy je milá point and click adventura a vzbuzuje mnoho emocí, i když v ní není ani jeden řádek textu. Vyniká také skvělým psychedelickým pixel artem a hudbou. Jay Tholen vytvořil adventuru, které ve mně vzbuzuje nostalgii mnohem lépe, než takový Broken Age, a ani se kvůli tomu nemusel uchýlit k návrhu obskurních puzzlů.

8. Technobabylon

Technobabylon

Wadjet Eye Games nezklamali, s Technobabylonem se snad ještě více překonali a vydali tak jednu z jejich nejdelších a nejpropracovanějších point and click adventur. Technocrat Games se rozhodli své kyberpunkové freewarovky sloučit do plnohodnotné hry, která co nejvíce vytěží žánr. Ben Chandler z WEG se zase postaral o grafiku, která je jako obvykle v nízkém rozlišení, ale je také detailnější než kdy dřív. Byl jsem potěšen jak povedeným příběhem z pohledu několika postav, tak s hádankami, jejichž obtížnost je dobře vyvážena.

7. Axiom Verge

Axiom Verge

Pixel artová plošinovka podžánru metroidvania. Jak originální. Sarkasmus ale stranou. Axiom Verge si rozhodně na nic nehraje a nestydí se za to, že je to čistá retro skákačka. Nabízí rozvětvené úrovně, souboje s gigantickými bossy a plno různých zbraní a powerupů. Audiovizuál se nesnaží být moderní. Když retro, tak se vším všudy, včetně elektronického chiptunem inspirovaného soundtracku. A takovou upřímnost oceňuji. Důležité ovšem je, že mi hra nabídla velké množství obsahu, u kterého jsem se prostě a jednoduše bavil.

6. The Music Machine

The Music Machine 1

Recenze The Music Machine se na vás ještě připravuje, takže jen stručně. Jedná se o hororovou adventuru z pohledu první osoby, která je zaměřena na dialogy a exploraci. Puzzlů není mnoho, navíc jsou poměrně lehké, ale hra to vyvažuje silnou grafickou stylizací a perfektní atmosférou jako vystřiženou z Lovecraftových povídek. Herní doba je poměrně krátká, ale The Music Machine mě hlavně uchvátil skvělou chemií mezi dvěma netradičními hlavními postavami, které sdílejí jedno tělo.

5. Crypt of the NecroDancer

Necrodancer

Dungeonů jsem hrál hodně, ale žádný nebyl tak originální, jak Crypt of the NecroDancer. V kobkách se totiž pohybujete pěkně v rytmu hudby a když z něj vypadnete, ztratíte násobič získaného zlata. A stejně tak nepřátelé se pohybují v rytmu a jejich útoky mají systém, na který je třeba přijít. Jelikož jsou herní mechaniky vázané na hudbu, musejí být vaše akce dobře načasované a nelze se úplně připravit na všechna nebezpečí, která číhají v temnotách. Proto je každá hra do určité míry nepředvídatelná, intenzivní a chytlavá, podobně jako Spelunky.

4. Snakebird

Snakebird

Snakebird si zasluhuje mít recenzi na každém herním webu, protože se s přehledem jedná o nejlepší logický titul tohoto roku a možná i posledních pěti let. Dostat se s hybridem ptáka a hada do teleportu a cestou sníst všechno ovoce zní jako lehký úkol, zvlášť když grafika vypadá tak ťuťu ňuňu. Jenže ouha, už v páté úrovni z padesáti jsem se zasekl. Koncept je jednoduchý, ale levely jsou tak skvěle navržené, že řešení často není vidět i po několika hodinách, i když ve výsledku není vůbec krkolomné. Úrovně se větví, takže v případě záseku stačí skočit do jiné a dál pokračovat v trápení mozku. Pokud milujete puzzle hry, tuto bez debat musíte vlastnit. Nejsem moc daleko od slova geniální.

3. SOMA

Soma

Frictional Games se po Amnesii na dlouhých pět let stáhli do ústraní a pracovali na dalším hororu, který chtěli trochu více zaměřit na příběh a existenciální myšlenky. SOMA nechává konkurenci daleko za sebou a ukazuje, jak má vypadat pořádná hororová hra. Černočerná tma dobrou atmosféru nedělá. Podvodní prostředí, skvělá zvuková kulisa, hloubavý příběh a povedené technické zpracování už ale ano. Na Amnesii jsem oceňoval temnou atmosféru, ale přišla mi hodně povrchní. SOMA možná některé zklame tím, že moc netlačí na pilu, ale právě to považuji za její nejsilnější stránku.

2. Undertale

UNDERTALE

Existují hry, jejichž velkou popularitu nechápu. Slender: The Arrival má na Steamu mnoho kladných recenzí, přestože má mizernou technickou kvalitu a primitivní herní náplň. Takřka každý opěvuje DayZ, ale já v něm vidím nezábavný nedodělek. Nedávno se miláčkem hráčů stal Rocket League, což je arkádová variace na fotbal. A já jen kroutím hlavou a ptám se, jak je možné, že zrovna těmto titulům se tak skvěle daří, zatímco jiné (mnohdy daleko kvalitnější) bojují za každý prodaný kus.

Undertale jsem také nechápal. Ryze funkční grafika, na první pohled „internetový“ humor. Vlastně by se dal označit za indie hipsteřinu, přesto však prodal více než půl milionu kusů a stal ze z něj kult. Jakmile jsem se do něj pustil, byl jsem příjemně překvapen, protože většinou se můj názor i po zahrání nemění. Undertale je ovšem tak napěchovaný osobitostí a různými druhy humoru, že i ten „internetový“ se v něm skoro ztratí.

Vyprávění vás často překvapuje a každou chvíli udělá něco neočekávaného. Hra je sice označována jako RPG, ale ukecaností se spíše blíží adventuře, což mi velmi vyhovuje. Souboje jsou navíc zpracovány formou originálních miniher, které se inspirují shoot ‚em up žánrem. Undertale neustále boří vaše očekávání a podobně jako The Stanley Parable si uvědomuje, kdo je tu hra a kdo je tu hráč. Plně to pochopíte, až si ji zahrajete. Rozhodně to udělejte.

1. Her Story

Her Story

Her Story byl původně na třetím místě, ale jelikož jsem pořád nevěděl jaký titul posadit výše, probublal se úplně až na vrchol. A vlastně ani ne proti mé vůli, protože neznám žádný důvod, proč by měl být níže. Žádný příběh mě letos nechytl tak, jako ten její. Her Story se dá odsoudit jako nehra s minimem interakce, protože jen prohlížíte videa z vyslýchací místnosti a v hlavě si skládáte ze střípků celou skládačku, jejímž motivem je vražda.

Nejedná se ale jen o pouhý pokus o reinkarnaci žánru full motion video. Hra je trochu jako Gone Home a dává vám možnost získávat informace takovým tempem, jaké vám vyhovuje. Ani zdaleka se nejedná o lineárně vyprávěný příběh skrze filmečky. Velmi se mi líbí, jakou svobodu titul nabízí hráči. Části výslechu jsou pečlivě provázány pomocí klíčových slov a je jen na vás, kolik jich prozkoumáte a zda pochopíte, proč se vlastně ona vražda udála.

Her Story jsem odinstaloval s pocitem, že vše chápu. Pak jsem ovšem narazil na tento gigantický rozbor Adriana Chmielarze, který velmi přesvědčivě obhajuje úplně opačnou teorii, než ve kterou věřím já. Pokud má nějaká hra takovou hloubku, že o ní dá napsat rozbor o velikosti několika povídek, tak to už leccos naznačuje o její kvalitě. Navíc se tu bavíme o kousku, co seženete za šest dolarů. Her Story je živoucí důkaz, že některé polomrtvé žánry se dají zpracovat novým a svěžím způsobem. Je mi úplně jedno, zda někdo titul nepovažuje za hru. Ať je to cokoliv, tento rok mě právě tohle nejvíce oslovilo.

Těsně pod žebříčkem leží bez ladu a skladu: Sunless Sea, Kingdom, Gravity Ghost, Human Resource Machine, STASISThe Beginner’s Guide, Cradle, Homesick, Blackhole a PANORAMICAL.