V poslední době se nezávislým hrám dostává docela velké pozornosti a jeden by řekl, že je to poměrně nový žánr. Jenže tomu vůbec tak není. A je to logické, díky samotné definici žánru. Tu si každý často vykládá po svém, ale obecně se dá říci, že nezávislá hra je taková, která ve své produkci nebyla podporována velkým vydavatelem. Jenže i to není přesné. Journey byla financována Sony a za Bastionem stojí Warner Bros (i když byla smlouva podepsána až před vydáním). Proto se hodí definici upřesnit tím, že vydavatel na autory neklade žádné požadavky zasahující do designu hry a tvůrci tak mají kreativní nezávislost. Takové hry ani nemusí kuchtit studentík po nocích. Projekty z Kickstarteru, za kterými stojí herní veteráni, se dají též považovat za nezávislé.

Naše hledání musí odněkud začít. Odkud tedy? Takovou jistotou je už čtyři roky starý Limbo, kterého snad známe všichni. Stal se kultem žánru a jeho atmosféru černobílých barev se snaží další autoři často bezostyšně napodobovat. Zatím ale bez úspěchu. Limbo původně vyšel exkluzivně na Xboxu 360 a vygeneroval v příjmech zhruba 7,5 milionu dolarů. Nakonec se hra dostala jak na počítače, tak na každou myslitelnou platformu. Zajímavostí je, že finanční injekci zajistil Nordic Game Program, pro kterého to byla takřka premiéra, neboť byl založen v roce 2006. Studio Playdead bylo v roce 2011 schopné se vykoupit od investorů zpět. I když bylo Limbo první nezávislou hrou na kterou jsem psal recenzi, těžko ji považovat za první obecně. Posuneme se tedy o další dva roky zpět, tedy do roku 2008.

Máme tu kritikou nadšeně přijatý World of Goo od Kyle Gablera a Rona Carmela. Oba jsou to ex zaměstnanci EA a Kyle je ještě před světem černých blátivých koulí znám v komunitě Experimental Gameplay. Nicméně po pár experimentech se zaměřil právě na stavbu vysokých nestabilních věží z blátivých koulí a ve World of Goo zúročil všechny své zkušenosti. Bohužel s druhým titulem Little Inferno už tak nezaujal. To se ovšem nedá říct o Jonathanu Blowovi, který se na nezávislé scéně objevuje jako nováček s prvním titulem. A ten byl hned zásahem do černého. Braid byla takřka dokonalá logická skákačka, co vytěžila manipulaci s časem do dna. Od té doby Blow pomáhá dalším vývojářům, přednáší a připravuje další logickou hru The Witness. Jenže ani tato dvojice silných osobností nestojí za první nezávislou hrou.

V roce 2004 totiž vyšel první indie titul, který jsem kdy hrál (pokud si dobře vzpomínám). Jmenoval se Gish a ovládali jste v něm stejnojmennou asfaltovitou kouli. Jelikož byla její konzistence polotekutá, bylo i ovládání velmi netradiční. Mohli jste například změnit její vlastnost, měnit viskozitu a proklouznout tak skrze tenké pukliny. Nebo se přilepit na strop. Za titulem stojí autoři Alex Austin, Edmund McMillen a Josiah Pisciotta. Ano, druhé jméno je nám dnes dobře známé, ale tehdy moc nebylo.

Pořád se ale nedostáváme na pomyslné dno. Abychom našli první nezávislou hru, musíme ještě více do historie. S cestou nám pomůže Independent Games Festival, který každým rokem odměňuje nejlepší nezávislé tituly. A tento festival sahá až do roku 1999. Končí tím naše hledání? Ne. Jen se trochu zamysleme. Jedny z prvních velkých videoherních studií začínaly s několika členy v garážových podmínkách. Bez investorů. Bez pomocné ruky vydavatele. Žánr nezávislých her není žádnou novinkou. První videohry vůbec tyto podmínky splňovaly dokonale.

Rozeslal jsem několik emailů různým studiím, abych z nich zkusil dostat jejich názor na první indie hru. Rozepsal se jen Thomas Grip z Frictional Games, který potvrzuje mé závěry. „Záleží to na tom, jak definuješ nezávislé hry. Pro příklad, když začínal id Software, docela přesně odpovídal dnešní definici nezávislé společnosti. Jsou tu tuny podobných příkladů, které jdou ještě dál do minulosti. Třeba Sierra On-Line, která v roce 1980 vydala Mystery House (a myslím, že si ji také distribuovali). Věc se má tak, že některé tyhle hry, zejména Doom, vydělaly i na dnešní indie standardy docela hodně. Takže tehdy bylo pořád možné, aby byl garážový programátor opravdu úspěšný. To co tu doopravdy vidíme je rozmach nezávislého hnutí, které už tu bylo v minulosti a pro které je teď ještě jednodušší udělat úspěšné a ještě více rozmanitější hry. Takže která hra byla první nezávislá? Nejsem si jist, jestli je to zajímavá otázka a popravdě na ni nedokáži odpovědět.“

Ve druhém emailu se Thomas dál rozepisuje. „Než se tohle hnutí opravdu rozjelo, spousta velkých her byla vydána zadarmo. Tohle jsou tři, které podle mě vystupují z řady. Icy Tower. Byla vydána v roce 2001, dřív než kdokoliv mluvil o indie hrách, a má velkou skupinu fanoušků. Cave Story. Klasická hra, které ale myslím měla opravdu velký vliv. Také má velkou skupinu příznivců. Myslím, že doopravdy vyčnívá tím, jak dokázala velkému publiku, že i menší týmy (v tomto případě jeden člověk) mohou udělat hry, které konkurují velkým společnostem. Až na jednodušší technické zpracování je to opravdu solidní profesionální produkt, o kterém předtím nikdo neslyšel (i když tu byly příklady jako Eternal Daughter). Counter Strike. Taky byl vytvořen malým týmem přes internet a stal se populárním. I předtím tu byly populární modifikace (jako Team Fortress pro Quake), ale nic z toho se ani nepřiblížilo popularitě CS.“

Vystopovat první nezávislou hru je tedy skoro nemožné, ale při hledání tématu na článek jsem si ani nemyslel, že se nějakého konkrétního příkladu dobereme. Faktem je, že nezávislé hry nejsou doménou posledních několika let, jak si někdo může myslet. Je docela možné, že první indie titul vyšel v roce 1980 a klidně i dřív. Celé odvětví videoher vlastně stojí na garážových programátorech, kteří za své peníze pracovali na prvních titulech, které díky technickým limitům nemohly mít skvělou grafika. Bylo by hloupé zaslepeně odsuzovat nezávislé hry jako zábavu pro hipstery. Je to historie naprosto všech hráčů.